Hvězdářství

   Není pochyb o tom, že lidé velmi záhy po získání rozumu začali pozorovat denní a noční oblohu a víceméně přímo tak začali s měření času na dny, měsíce a roky. Sledování nebe jim nepřineslo jenom estetický zážitek, ale i nasadilo pověstného červíka pochybnosti nad tím, kdo nebesa řídí či jak jsou uspořádána.
    Abychom zjistili názory starých mudrců na sluneční soustavu, musíme se vrátit o několik století. Počátky hvězdářství (nebo astronomie, chcete-li) se datují daleko před náš letopočet. Je známo, že již nejstarší národy pozorovaly na nebi úkazy jako zatmění, komety a pády meteoritů. Číňané zaznamenali například už roku 2697 před Kristem zatmění slunce a rok nato pozorovali kometu. Babyloňané objevili, že se některé děje (např. zatmění) po jistém období opakují a že je tak možné je předpovídat. Tím byl položen základ ke chronologii, disciplíně tak potřebné pro hvězdářství. Číňanům, Babyloňanům a Egypťanům patří jeden velký dík za to, že začali označovat dráhu slunce hvězdami. Ty pak seskupili do zvěrokruhu. Ve starověku bylo známo vedle měsíce a slunce pět oběžnic. Vlastní měření se konala jen zřídka a sloužil při nich hlavně nástroj zvaný gnómón (kolmá tyč vrhající stín) a později vodní hladina.
    V dobách antického Řecka došlo k rozvoji hvězdářství. Řecká představa o podobě světa byla asi taková: země byla považována za desku plovoucí na moři, která je přikryta nebem jako zvonem. Nutno podotknout, že celá škola iónská, kterou založil Thalés, se tohoto přesvědčení držela.
    Teprve Pythagoras dokázal z pozorování, že Země je koule volně se vznášející. Za střed všehomíra Pythagoras považoval právě Zemi a stal se zakladatelem geocentrického systému. Pythagoras se též pokusil vysvětlit veškeré pohyby nebeských těles do jediné poučky, ale neuspěl. Stejně jako jeho žák Filolaos (kolem roku 500 před naším letopočtem vyučoval v Thebách) učil, že kolem ústředního ohně se pohybují Země a Protizem a že nejblíže Zemi pak jsou Měsíc, Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn a poté následuje sféra stálic (vlastně hvězdná obloha).
    Mezi Řeky byli i učenci, kteří učili dvojímu pohybu Země - kolem osy a kolem Slunce. Byl to zejména Aristarchos ze Samu, který žil v období 270 let před naším letopočtem. Ten jasně vyslovil myšlenku, že hvězdy a Slunce jsou středem pohybu. Avšak jeho revoluční myšlenky nenašly širší odezvu.
    Největšího rozkvětu dosáhlo hvězdářství v době úpadku helénské svobody. Z významných událostí jmenujme, že Ptollemaios Filadelfos založil v Alexandrii akademii, která se stala hlavním střediskem vědecké činnosti, Posidonius objevil, že Měsíc způsobuje příliv a odliv a že změny vodní hladiny jsou nejmohutnější za úplňku a za novu. Sósigenés Alexandrijský provedl roku 46 před Kristem na rozkaz Julia Ceasara opravu římského kalendáře (od té doby máme délku roku 365 a 1/4 dne). Klaudios Ptolemaios (asi 140 let po Kristu) napsal dílo "Magna constructio", které je nejdůležitějším astrologickým spisem antického Řecka a má třináct knih. Je to jakýsi kodex řeckého hvězdářství. Téměř po 1400 let byl základní učebnicí hvězdářství a za středověku se z něj často čerpalo.
    Od Řeků přešlo pěstování hvězdářství na Araby. Arabští panovníci štědře podporovali hvězdářství. Za státní náklady byl do arabštiny přeložen Ptolemaiův "Syntaxis" a později i všechny ostatní důležité spisy. V Bagdádu, který se stal centrem vzdělanosti, byla roku 829 vystavěna hvězdárna. Roku 827 Arabové měřili velikost Země. Al-Battáni, který byl znám jako arabský Ptollemaios, začal rozlišovat přísluní a odsluní.
    Arabové užívali k měření kruhů na zdi a azimutálních kvadrantů, uměli sestrojit sluneční a vodní hodiny a vyvinuli mnoho hvězdářských glóbů.
    Věda z Bagdádu se také dostala do arabského Španělska a odtud pak do celé křesťanské Evropy. Za křižáckých válek byl do západní Evropy donesen (rozuměj ukořistěn) překlad Ptolemaiova díla z arabštiny a konečně Gherardo Cramonský jej přeložil do latiny. Vznikaly i nové učebnice a tak se počátkem 15. století přiblížila doba reformace hvězdářství. Zasloužil se o ni hlavně Mikuláš Koperník, který se odvážil namísto soustavy geocentrické, která po téměř 2000 let panovala, postavit soustavu heliocentrickou. Ačkoliv nebyl první, vzpomeňme Aristarchose, který na heliocentrismus myslel. Teprve Koperníkovi bylo dopřáno dokázat, že se všechny úkazy dají přirozeněji a jednodušeji vysvětlit v jeho soustavě než v kterékoliv předešlé.
    Když jeho epochální dílo "De revolutionibud orbium coelestium" roku 1543 vyšlo v Norimberku, bylo přijato s nadšením ale i odmítavě. Na vysokých školách se stále přednášela Ptolemaiova soustava. Podle Koperníkovy soustavy sestavil Reinhold tabulky, které předčily všechny dřívější astronomické tabulky.
    Jan Kepler odstranil z Koperníkovy soustavy pozůstatky zbylé ze soustavy Ptolemaiovy a postavil své tři zákony tak pevně, že odpor proti nim byl od té doby marný a reformace hvězdářství byla dokonána. Kepler též vyvinul vlastní dalekohled.
    Galileo Galilei začal kukátkem, které sám vynalezl, zkoumat povrch Měsíce a měřit výšku jeho hor. Ukázal, jak je složena mléčná dráha, dokázal, že se u Venuše mění fáze, a objevil 4 družice Jupitera, čímž bylo dokázáno, že těleso obíhající kolem středu samo může být středem pohybu.