Palantir
oddělovač

Záchrana druhu

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:49:20 | autor:

I.
   
    Třetí planeta je odsouzena k zániku. Ostatně jako celá místní soustava, kroužící ve způsobných elipsách okolo mateřské hvězdy. Zmiňujeme se však pouze o třetí planetě, protože pouze tato planeta je zajímavá. Zajímavá pro záchrannou expedici. Jenom na třetí planetě totiž existuje život. Rozumný život. Nebo spíš - existoval.
    Dříve bývalo elektromagnetické spektrum tohoto objektu nečekaně intenzivní a velice rozmanité. Podle všech rozborů šlo o důkaz existence inteligentních bytostí. Jenže třetí planeta se před pětačtyřiceti lety odmlčela a dodnes zůstala němá. Jestli na ní stále ještě existuje rozumný život, pak přestal k dorozumívání používat elektromagnetických vln.
    Nejdříve byla přijata teorie, že domorodci zanechali marnotratného plýtvání při všesměrovém šíření signálu a začali se více spoléhat na kabely nebo cílené úzce směrované paprsky. To tvrdili jedni vědci. Druzí pak přišli s filozofujícími hypotézami o důvodech odmlčení. Ony dříve superaktivní bytosti prý už přestal zajímat vnější svět a zabývají se nyní pouze pobytem ve svých vnitřních vesmírech. Obojí mohla být pravda. Než další vědci změřili teploty panující na povrchu planety.
    Ukázalo se, že její atmosféra je silně přehřátá. V tomto případě místní civilizace za oteplení životního prostředí nemůže. Viníkem je centrální hvězda, která se rozhodla vyfouknout bublinu své plazmy do okolí. Planety se budou ještě tisíce a desetitisíce let pohybovat v obrovské spirále neúprosného gravitačního víru, než budou pohlceny nenasytným rudnoucím sluncem. Tedy vnější planety. Vnitřní planety jsou ohroženy dalším výronem plazmy, ke kterému dojde během jediného týdne. Životu onen ohnivý výtrysk už nejspíš neublíží, všechen byl zničen. Pokud se neskryl v hlubinách.
    Podle zachycených zobrazení i dřívějších výzkumů, se na povrchu ohrožené planety původně nacházelo několik kontinentů, rozhozených na ploše světového oceánu. Oba póly zdobily přiměřené ledové čepičky. Jenže třetí planeta dávno není tím, čím bývala. Současné pozorování přímo z oběžné dráhy ukazuje, že z vodní hladiny se vynořují jen protáhlá horská pásma a spousta ostrovů s členitým pobřežím. Jediná pevnina, která si zachovala charakter kontinentu a dokonce i své základní obrysy, se rozkládá kolem rovníku. A to stoupla hladina po rozpuštění všech ledových zásob jen o dvě stě metrů. Celou planetu zakrývá hustá několikavrstvá oblačná pokrývka, která jen zhoršuje skleníkový efekt. Ještě několik tisíc let, a kontinenty by se objevily znovu. Po vypaření všech oceánů. Jenže tolik času k samostatné existenci planeta už nedostane.
    Za několik let po nadcházejícím výronu klesne celá planeta do ohnivého moře fotosféry místního slunce i s hypotetickými hlubinnými úkryty. V nich by se snad ještě mohli ukrývat poslední přeživší bratři v rozumu. Třebaže Centrálního uzel vědění přiřadil této možnosti pravděpodobnost pouhého jediného procenta.
    Zdá se téměř jisté, že po této civilizaci zbudou pouze záznamy, které téměř celé století zachycovaly velké radioteleskopy vzdálené pouhých 46 světelných let. Takže ty mohly zaregistrovat nečekané odmlčení až před rokem. Plně vybavení badatelé jsou na cestě, ale dorazí až za několik let, a to už bude pozdě. Nyní musí nastoupit záchranáři! Někdo, kdo je náhodou nablízku.
   
    Qwo Won, velitel světelné lodi N03 s domovským přístavem na planetě Qwonon, jejíž mateřskou hvězdu Qwoon nazývali pozemštané nenápaditě „47 UMa“, pokynul chapadlem, aby si vyvolal záznam jednoho z úplně posledních zachycených signálů. V ohniskovém prostoru jeho souočí se nejprve rozhořel karmínový bod, který se okamžitě rozbalil do obdélníku, což byl formát, jenž byl místním obyvatelstvem nepochopitelně oblíben.
   
II.
   
    Profesor Jarija Vilén pohlédl zpříma do kamery televizního okruhu Senátu. Už několikrát zkusmo sledoval senátní slyšení, aby se dobře připravil na to svoje. Je navýsost důležité přesvědčit senátory. Aby je přesvědčil, musí je nejdříve upoutat. Aby nerušili, nešustili s novinami, nepovídali si a netelefonovali. Jako obvykle. Ano, upoutat je musí. Aby je odpoutal od myšlenek svého předřečníka, právníka v oboru mezinárodních vztahů, doktora Georga Pée. Ten měl své vystoupení rovněž dokonale připraveno:
    „Snímání otisku prstu není žádným diskriminačním opatřením. Je to pouze logická inovace, kterou umožňují nové počítačové technologie. Zatímco v minulosti trvalo daktyloskopům i několik dnů, než byli schopni vyhodnotit, komu ten či onen otisk patří, dnes to počítače zvládnou za několik vteřin. Pokud by ti, kdož proti nové praxi protestují, chtěli být důslední, museli by protestovat i proti fotografiím či údajům o barvě vlasů, které se objevují například v pasech, neboť k čemu jinému slouží, než k jejich identifikaci? Potíž s tímto druhem údajů je, že mohou být poměrně snadno falšovány, což u otisků prstů nelze. Jestliže to nové technologie umožňují, dává mnohem větší smysl, aby každý uživatel informační sítě byl identifikován na základě tohoto jedinečného údaje, než na základě fotografií a dalších dat, které je možné falšovat.“
    Pée svůj řečnický výkon dokončil nezpochybnitelnou demagogií: „Taková identifikace je v zájmu všech, kdo mají poctivé úmysly.“
    Čili - kdo je proti všeobecnému zavedení elektronické daktyloskopie, má jistě úmysly nepoctivé. Avšak Jarija Vilén měl myšlenky navýsost poctivé, což chtěl jednoznačně prokázat.
    „Vážení senátoři, vážení hosté,“ začal nejkratší možnou formou slušného oslovení, „lidskému rodu hrozí nebezpečí, a vy máte možnost ho odvrátit.“ Entrée se mu povedlo. Jeho posluchači nejdříve úplně ztichli, poté překvapeně zahučeli. Bylo dobře, že se vyhnul osobní konfrontaci s Péeovým záludným závěrečným prohlášením. Jarija pokračoval okamžitě dál.
    „Jak jistě víte, jemná kresba na prstech, takzvané »otisky prstů«, jak pravil můj předřečník“ (velice jemná ťafka Péeovi) „je nezaměnitelná a zcela jednoznačně identifikuje jejich nositele. A to už v průběhu čtvrtého měsíce vnitroděložního života. Jedině u jednovaječných dvojčat je možná záměna.“ Tady se nesmím příliš zdržovat, uvědomil si Jarija možné nebezpečí. Ale vsuvku o „vnitroděložním životě“ učinil úmyslně, aby si naklonil křesťanské strany. Nicméně je konec s vysvětlováním. Musí okamžitě s něčím zaútočit!
    „Nejdříve byly otisky prstů snímány zločincům, podle připravovaného zákona se obětí této praxe mají stát úplně všichni občané.“
    Jarija zaznamenal závan chladu z lavic vládní koalice, zatímco řady opozice projevily zvýšený zájem. „Oběti“ bylo vhodně zvolené slovo! Musí kout železo, když už ho správně nažhavil.
    „Vážení senátoři, rozhodujete o tom, zda má být systém rozpoznávající otisky prstů povinně rozšířen pro všechny uživatele přístupu na síť. Původně se dokonce zvažovalo, že všichni lidé budou ocejchováni na kůži, jako bývali kdysi otroci, nebo že budou vybaveni čipem, jako nějaký dobytek.“
    Ano, taková byla pravda, a Vilénovo prohlášení by bylo vskutku poctivé, kdyby nepoužil slov „otroci“ a „dobytek“. Jarija si byl vědom, že senátory poněkud zavádí. Ale z dlouhodobé praxe, kterou nabyl při získávání grantů věděl, že čirá pravda nestačí, že ta pravda musí být poněkud „sexy“, stejně, jako bylo Péeovo vystoupení. Tedy přednesená s notnou dávkou demagogie.
    „Jenže přišly »nové technologie«“ (zde si dal Jarija záležet na tom, aby při citaci Péea byly uvozovky zřetelně slyšet) „a dnes není problém vybavit alfanumerické klávesnice skenerem, který vaše otisky prstů bude automaticky snímat.“ (Vaše otisky, páni senátoři a dámy senátorky!)
    „Existuje tu jedno nebezpečí, na které poukazuje opozice.“ Opozice si poukazuje, já jsem nestranný, chtěl tím naznačit Jarija. „Totiž tak jako mají hackeři přístup do vašeho počítače, pak stejně budou mít přístup i k vašim otiskům prstů!“
    Nato se ozval očekávaný potlesk z řad opozice a nespokojené mručení vládních lavic.
    Vilén byl rád, že se mu podařilo upoutat a zbystřit pozornost všech naslouchajících, jistě i těch, kteří jeho vystoupení sledují v televizi. Dříve, než ho mohl napomenout předsedající, vypálil svoji fenomenální novinku:
    „Avšak nejen to. Vláda, policie, hackeři, ti všichni budou mít přístup přímo k vaší osobnosti, k vašemu nejbytostnějšímu já, doslova k základům vaší vlastní existence. Neboť už z pouhého otisku prstu budou moci stvořit váš klon!“
    Po překvapeném tichu se rozpoutala bouře. A po ní mohl Jarija Vilén, budoucí nositel Nobelovy ceny (jak předpokládal), alespoň stručně objasnit svůj převratný objev. Avšak to už většinu novinářů nezajímalo, ti odesílali pořízený záznam rovnou k uveřejnění.
    ...
   
    Pět let trvalo týmu profesora Viléna, než ověřil původní hypotézu, vlastně jen záblesk myšlenky. Záblesk se dostavil jednoho květnového odpoledne, když seděl Jarija s nedělními novinami na terase svého domku. Při zběžném listování vědeckou, či přesněji řečeno popularizační přílohou tabloidu, padl jeho zrak na slova „otisky prstů jsou jedinečné pro každého člověka, stejně jako geny“. To ovšem věděl, a věděl také už, že je to dáno nezaměnitelným sledem aminokyselin, který tvoří kódování genu. Ale náhle ho napadlo - není tomu i obráceně? Pokud nezaměnitelný gen vytváří nezaměnitelnou kresbu na konečcích prstů, nemohl by naopak pomocí nezaměnitelné kresby těchto čar rekonstruovat nezaměnitelný gen? Odpověď se našla v „mlčících“ místech genu, v sekvencích, které neměly do té doby žádný jasný smysl. A ta odpověď byla kladná. Ano, hypoteticky by dokonce mohl být zkonstruován klon jakéhokoliv lidského jedince, který po sobě někde zanechal jediný otisk prstu!
    Profesor Vilén si byl vědom komerčních možností, které se nyní před ním otvíraly. K dotažení do praxe však potřeboval nějaký podstatnější kapitál. Svůj objev už samozřejmě publikoval v časopise Nature, kde byl okamžitě napaden oponenty. Proto potřeboval nějakou vhodnou reklamu. A veřejné slyšení o zavedení povinné biometrické identifikace uživatele informační sítě považoval za vhodnou příležitost, jak se zviditelnit.
    To se mu dokonale povedlo. Jeho vystoupení však mělo, vedle zamítnutí předloženého návrhu zákona, ještě jeden vedlejší efekt, se kterým nepočítal: úplný zákaz snímání otisků prstů u živých evropských občanů.
    Inu co, však k zužitkování zůstává ještě dostatek otisků občanů neživých a neevropských. Profesor Jarija Vilén si nepřipouštěl žádné pochybnosti - čeká ho skvělá budoucnost. Když scházel ze schodů Senátu, příjemně ho hřálo vědomí dosaženého vítězství. Zevnitř. A zvnějšku zase jásající jarní slunce. Poněkud příliš jásající, a na tyrkysovém nebi jaksi nepatřičně odulé.
   
III.
   
    Náhlé zvýšení teplot přineslo nejen roztátí polárních čepiček a katastrofální vzedmutí hladiny moří. Změnilo i povrch zbývající souše. Rovníková oblast se stala vřícím peklem, neustále protínaným nekonečně se opakujícími blesky. Deštné pralesy postupně zanikly, v podstatě se uvařily i se svými živočišnými obyvateli. Zdálo by se, že nyní se rozbují rovníkové džungle v polárních oblastech, kam se přesunulo rovníkové klima. Přesun byl ovšem příliš rychlý a vedl jen k rozehřátí permafrostu. Na jihu i severu zeměkoule vznikly rozsáhlé bažiny, lemované suchými skalami. Rostlinstvo, zvyklé na věčný mráz, nevydrželo tuto proměnu podnebí.
    Zdánlivě nejlépe na tom byly oblasti mírného pásu. Zde prvotní zvýšení teplot a vlhkosti vedlo k náramnému zbujnění do té doby endemických druhů, které přežívaly z éry, kdy zde vládli dinosauři. Také se začaly volně šířit druhy rostlin, které uprchly z botanických zahrad. Ale i pro ně byly teploty, které se trvale udržovaly nad hranicí 60° Celsia a občas se šplhaly až k osmdesátce, vražedné. Nakonec valná většina rostlinných organizmů podlehla zkáze a přidala svůj oxid uhličitý k vražednému mixu skleníkových plynů.
    Živočichové podlehli někdy během tohoto procesu. Jejich bílkoviny inreversibilně koalugovaly, jako vajíčka na hniličku. Teplokrevné živočišné organizmy sice zvládnou pobyt v prostředí s teplotou i sto šedesát stupňů Celsia, ale jen po omezenou dobu několika hodin. V trvale přehřátém prostředí však nemůže fungovat žádný termoregulační systém – ani organický, ani technický.
    ...
   
    Subsatelity, vysazené z N03 na nízké oběžné dráhy, nezaznamenaly žádné projevy života. Qwo Won nechal vypustit stovky atmosférických balónů, ale krom tuze zajímavých meteorologických údajů, nezískal v tomto směru také žádné pozitivní informace. Vysazené miniletouny ztroskotaly v zuřivě proudící atmosféře ještě dříve, než stačily kalibrovat své přístroje. Rovery na pevninách registrovaly jen různé druhy pouští, automatická vznášedla nad bažinami sebrala nějaké zajímavé stopy sinic. Žádné hlubinné úkryty, ani žádné stopy k nim nebyly nalezeny. Nepomohlo ani hloubkové skenování prioxovými vlnami.
    Radarové pohledy z oběžné dráhy nabízely pouze trosky sídel zaniklé civilizace. Nebylo dost času na podrobný archeologický průzkum, který by mohl odhalit nějaké pohřbené genetické stopy. Ale podle nápadu profesora Viléna, který Qwonoňané získali těsně před odmlčením informační sítě, by se dal zrekonstruovat zaniklý inteligentní druh. Pokud by objevili aspoň nějaké otisky prstů.
    Qwo Won si zamyšleně prohlížel hladké konečky svých chapadel, a nakonec se rozhodl: je nutný pilotovaný výsadek. Ale opravdu není moc času, den, dva, možná jen několik hodin. Jakmile hlídkové družice, umístěné v blízkosti Slunce, zjistí začínající výron další plazmatické bubliny, musejí odstartovat téměř okamžitě. Takže bude třeba jít na jistotu, na předem vytipované místo. Výsadek povede osobně.
    ...
   
    Fyzický kontakt s povrchem byl nejdříve avizován nepříjemným skřípotem, jak se patky přistávacích vzpěr střetly s vyschlým a rozdrobeným betonem. Pak se modul mírně zhoupnul v amortizátorech. Utichl svist brzdicích rotorů a nastoupila příjemně nízká zemská gravitace. Z přistávacího modulu se vysunula rampa a průzkum mohl začít. Qwo Won vyjel ve svém vznášedle jako první. Všudypřítomná mlha mu znemožňovala přímý pohled, vysoká teplota zase rozmazala infra. Zapnul tedy osvědčené radarové vidění a okamžitě se mu ukázalo nádherné panoráma opuštěného města.
    Expedice přistála na nejlepším možném místě, na volném prostranství, které se zázračně nabídlo uprostřed ruin, na výběžku nad meandrem hlubokého fjordu, v nějž se změnila bývalá řeka. Poté, co odtud uprchli lidé na chladnější hory, zmocnila se města dočasně džungle. Ta však brzy uschla a pak ji podpálily blesky. Následující oheň strávil téměř celou megapoli. Ale některé dávné konstrukce byly zachovány. Qwo Won pozoroval, jak se z hladiny fjordu vynořují trosky dávných mostů, na protější vyvýšenině se v oblacích vodní páry tyčila fantastická konstrukce jakoby z trojice spojených prstů, marně přísahající neviditelnému nebi neporazitelnost lidské civilizace. Avšak nebylo času kochat se bizarními zříceninami.
    „Potvrzuji přímý kontakt s pevným povrchem,“ vyslovil Qwo Won povinnou formuli a dodal památnou větu: „Vypadá to, že jsme přišli pozdě. Ale snad se dá ještě něco zachránit.“
    Dalších pět osobních vznášedel s průzkumníky vyjelo z vnitřku přistávacího modulu. Dopravily návštěvníky k blízké krabicovité budově, na jejíž omítce dosud lpěl stín nápisu „Ministerstvo vnitra“. Podle Lodního uzlu vědění by se právě zde mohly skrývat archivy s hledanými artefakty.
    Problém, který mohl zhatit průzkumníkům jejich plány byl v tom, že všechny nejdůležitější údaje byly kdysi přeneseny do informační sítě a s jejím kolapsem zmizely definitivně ze světa. Papírové dokumenty, tedy ty, které dosud nebyly skartovány, byly napadeny bakteriemi a zničeny. Naštěstí existovaly i staré dokumenty z dob, kdy se ještě vyráběl papír tak, aby vydržel, které nikoho nezajímaly, nikdo se v nich nešťoural, neničil jejich přirozené mikroklima, a několik se jich skutečně zachovalo - přes všechny změny klimatu a sociální bouře, které je doprovázely.
    V prohledávání pomáhali i hbití robopavouci, takže zachránci už po několika hodinách zjistili, že hledaný poklad se nachází v nejnižším sklepení. Tam za posledními dveřmi zůstalo ještě několik posledních krabic se starými složkami.
    A v těch krabicích s označením „117/1927 Sb.“ konečně objevili, co hledali. Knížečky s dokonalými otisky prstů sedmi tisíc lidí - od každého člověka plná desítka prstů. Záchrana druhu mohla být zahájena. A byla skutečně úspěšná. Už po několika stech letech kolonizovali potomci prvních lidských klonů další planety. Byl to velice virulentní rod, který byl cestováním přímo posedlý.
   
IV.
   
    Záchraně napomohl i průvodní dopis, který se skrýval na dně jedné z krabic:
   
    Toto jsou druhé originály legitimací, které jsou uskladněny pro pozdější verifikaci vydaných oprávnění. Na první straně obsahují evidenční číslo registrovaného, jméno a státní příslušnost. Na druhé straně jsou pak osobní data, stav, které řeči ovládá a podpis. Na třetí stránce jest uveden popis držitele legitimace, případně jeho zvláštní znamení. Na následujících stránkách jsou otisky všech deseti prstů a to jest hlavním poznávacím znakem, zabraňujícím falšování a výměně legitimací.
    Legitimace vyplňuje a upravuje Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze a zasílá je okresnímu úřadu, v jehož okresu byl registrovaný podroben soupisovému řízení. Okresní úřad pak legitimaci ověří a vydá dotyčnému cikánu.
   



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5461

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.