Palantir
oddělovač

Znovuzrození

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 16:57:21 | autor:

Saiph Delongová se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí, ale nedokázala to. Pomyslela si, že by to po takové katastrofě nedovedl nikdo. Přes jejich mlhavou clonu shlížela bočním průzorem lodi na planetu jménem Mendi-Alin. Nebo na to, co z ní zbývalo.
    Pilot navedl loď na vysokou orbitu a prohodil přes rameno: “Jak dlouho tu budete chtít zůstat?”
    Saiph nebyla schopná odpovědět. Místo ní to udělal planetolog Carl Farren: “To záleží na tom, kolik tu toho objevíme. Přibližně několik hodin.”
    Oba dva, Saiph i Carl, zírali na rudý rozžhavěný povrch planety. Chvíli trvalo, než se Carl vzpamatoval a promluvil: “Je neskutečné, jakou proměnou Mendi-Alin prošel. Dříve to býval ráj… a teď je to peklo.”
    Saiph mlčky přikývla. Dobře Mendi-Alin znala. Několikrát ho navštívila a nikdy ji nepřestala udivovat krása tamního bohatého rostlinstva a fascinující živočichové, kteří si vyvinuli systém dorozumívání pomocí světelných signálů. Planeta patřila mezi turisticky nejoblíbenější v celé lidské Kosmické federaci.
    Nyní to vše bylo pryč.
    “No nic… mám tu svou práci, musím se do ní pustit.” Carl vzal elektronický záznamník a vyvolal si data o posledních čtyřech standardních měsících na Mendi-Alinu. “Přesně před sto dvaadvaceti dny dopadl do oceánu na severní polokouli asteroid o průměru zhruba pět set kilometrů. Ty satelity na oběžné dráze, které nezničil, dopad zdokumentovaly. Když asteroid dopadl, měl asi čtyři tisíce stupňů Celsia. Narušil kůru planety a vytvořil tsunami – ne vodní, ale vlnu hornin. Roztavených hornin, které se rychle hrnuly ke břehům a narazily na pevninskou kůru. A ty, které náraz vyvrhl do vesmíru, se vypařily v plyn a ten během několika hodin pokryl celou planetu…”
    Carl fascinovaně hleděl na snímky, které těch několik málo zbylých družic pořídilo. Planeta před dopadem zářila jasnou modrou a zelenou barvou. Po něm byla už jen oranžovočervená jako plyny o teplotě tisíců stupňů Celsia, které ji zahalily jako děsivá oblačná pokrývka. A jako láva, v níž se začal měnit celý povrch.
    “Jak… jak dlouho trvalo, než se všechno začalo tavit?” dostala ze sebe Saiph.
    Carl pokrčil rameny. “Na opačné polokouli od dopadu necelý den. Ti, co měli štěstí, ještě stihli uniknout. Času na to měli dost. Přišli o všechno, ale zachránili aspoň své životy.”
    Saiph se bolestně odvrátila a Carl se v duchu proklel za to, že zapomněl na důvod, proč sem mladá tmavovláska z Proximy Centauri přiletěla. On tu byl pracovně, aby pořídil nové záběry planety a mohl ji studovat. Když se o tom Saiph Delongová doslechla, požádala, jestli by ji nemohli vzít s sebou.
    Teprve den před odletem se Carl dozvěděl, proč tolik stála o to, vidět planetu zpustošenou dopadem obřího asteroidu. Žila tam její sestra Marce. Ve chvíli dopadu byla ve městě na pobřeží oceánu, kam asteroid narazil. Ona by neměla na útěk čas, ani kdyby okamžitě nastartovala loď a chtěla odletět. Jakmile vesmírné těleso dopadlo, zalila město voda a o chvíli později masa hornin. To už Marce (naštěstí) nemohla být naživu.
    K planetě dlouho nikdo nesměl, až nyní vláda povolila tento malý průzkumný let. Carl měl zjistit, co všechno se na Mendi-Alinu odehrálo a jestli šlo katastrofě obřích rozměrů zabránit.
    Podle jeho měření teplota na povrchu planety nyní dosahovala několika tisíc stupňů. Všechna voda už musela být dávno odpařená, dokonce i vyschlá sůl z dřívějších oceánů. Na povrchu musely zůstat jen roztavené horniny – ale vidět je přes hrůznou pokrývku žhnoucích plynů nikdo nemohl.
    Bolestně pomyslel na všechny životy, které se proměnily v prach a popel, na vše, co tam po sobě zanechala civilizace a co náhlá přírodní katastrofa zničila. Mendi-Alin býval proslulý svou nádhernou architekturou. Všechny budovy se roztavily do několika týdnů po dopadu.
    Saiph stiskla ruce v pěstích, až jí zbělely klouby. “Jak si toho mohli nevšimnout?” pronesla ochraptěle. “Všechny planety osídlené lidmi přece mají účinný varovný systém, který včas upozorní na blížící se asteroidy a lidé je pak mohou zničit nebo odklonit.”
    “Tenhle se pohyboval moc rychle, takže ho zaznamenaly příliš pozdě. Mohla to být jen chvilka před dopadem… nevím. Zřejmě měl neobvyklou dráhu, takže se k planetě přiblížil poprvé. Nikdo o něm nevěděl. Navíc to byl tmavý asteroid, neodrážel žádné světlo hvězdy. Nedalo se nic dělat.” Carlovi samotnému zněla vlastní slova prázdně a vyhýbavě.
    Saiph z očí vytryskly slzy. “Vždycky se dá něco dělat! Nebo mi chcete říct, že Marce musela zemřít – takhle pro nic za nic?!”
    Odrazila se od stěny lodi a zamířila tam, kde byla přechodová komora a malá obytná kajuta. V gravitaci dosahující osminy té pozemské se téměř vznášela.
    Carl se rychle vydal za ní. Bál se, že udělá nějakou hloupost.
    Prudce se otočila, rozpuštěné tmavé vlasy zavlály kolem obličeje s hořkým výrazem. “Nehodlám se vypustit do vesmíru bez skafandru, nebojte se,” řekla trpce. “I když by mi to nejspíš ušetřilo spoustu trápení. Jdu jen do své kajuty. Nechejte mě o samotě.”
    Carl ji poslechl a mlčky se obrátil.
    Pokračoval ve své práci, ale jeho myšlenky neustále směřovaly k nešťastné Saiph.
   
    Neuplynula ani hodina, než se Saiph Delongová znovu objevila v hlavní kajutě. Carl už pomalu končil se svou dokumentací. Celou dobu přemýšlel o tom, jestli dívce může tuhle chvíli nějak ulehčit, ale na nic nepřišel.
    “Pro Federaci to asi bude rána,” pravila suše Saiph, když přistoupila k průzoru. “Na téhle planetě vydělávala jmění.”
    “Žily tu statisíce lidí.”
    “Ale to vládu nebude zajímat tolik jako ztráta příjmů. Nebo si myslíte opak?”
    Přešel její otázku mlčením, aby se nemusel tváří v tvář postavit nelichotivé pravdě. On v podstatě pro vládu pracoval – konkrétně ve vládním vědeckém týmu, oddělení planetologie. Tisíckrát raději by ale využil své znalosti jinde.
    Saiph se zadívala na ohnivou planetu. “Sbohem…”
    Chvíli v kabině panovalo tíživé ticho. Přerušila ho, až když řekla: “Mendi-Alin asi už navždycky zůstane tím, čím je teď – troskami své dřívější slávy, věčnou připomínkou strašlivého neštěstí. Snad na to lidi úplně nezapomenou.”
    “Změní se,” ozval se Carl bezmyšlenkovitě. “Život se sem vrátí.”
    Překvapeně na něj pohlédla. “Jak to? Vždyť… ten asteroid všechno zničil.”
    “Všechno ne. Hluboko pod povrchem planety, tam kde panují snesitelné teploty, přežívají jednoduché bakterie ve formě spór. Nepotřebují žádné živiny, neprodukují žádné odpadní látky. Ale nejsou mrtvé. Za několik desítek tisíc let,” pokračoval se zasněným pohledem, “se oblaka horkých plynů rozpustí a zůstane vodní pára. Pak se z nebe spustí obrovský déšť – žádný člověk si to neumí představit.
    Bude pršet celé dlouhé roky, takovou dobu potrvá, než se voda vrátí zpět do nových oceánů. A potom… Bakterie, které přečkají ty sáhodlouhé věky hluboko pod zemí, se probudí k životu. Oceán bude opět oplývat bohatou faunou a flórou, vznikne nová atmosféra a život se brzy dostane i na souš. Možná tu vznikne i nějaká vyspělá civilizace – v dobách, kdy už lidé jistě nebudou takoví, jací jsou dnes. Všechno je to v budoucnosti.”
    Oněměle ho poslouchala. Mluvil s obrovským nadšením a zápalem – svou práci, přestože byla pro neoblíbenou vládu, miloval. Byl to planetolog tělem i duší. A dokázal hledět daleko do minulosti i budoucnosti planet, života a vesmíru vůbec.
    “Takže Marce přece jenom nezemřela úplně nadarmo,” řekla nakonec Saiph tiše. “I ona se stala… základem pro nový život, který se tu objeví. Asi to nikdy nepochopím tak jako vy, ale budu vědět, že Mendi-Alin nebude napořád mrtvý a děsivý.”
    Carl se překvapeně pousmál. Netušil, jaký účinek na ni bude mít jeho vědecký proslov. Potěšilo ho to. Poprvé ji viděl tvářit se jinak než smutně a zničeně.
    Také se pousmála. Naposledy vrhla krátký pohled na planetu, která nyní byla peklem, ale snad se jednou stane oázou života, jakou donedávna bývala. A Saiph věděla, že Marce by se budoucí osud Mendi-Alinu líbil.
    Carl si vzpomněl na jeden velice starý výrok – pravděpodobně pocházel z nějakého příběhu z dob dvacátého nebo jedenadvacátého století, to už nevěděl. Ale sem se hodil.
    “Život si najde cestu,” pronesl.
    Loď zažehla motory a unikla z oběžné dráhy planety. Ta Saiph i Carlovi zanedlouho zmizela z dohledu. Ale už se na ni nedívali – trochu nesměle a zmateně hleděli jeden na druhého. Vraceli se domů.
    A také jejich vlastní budoucnost se tady možná změnila…
   
    Lidé by ten rok byli označili jako 45 678 – ale tato forma letopočtů se v Galaxii už dávno nepoužívala. V celém širém vesmíru nebyl nikdo, kdo by se zajímal o bezejmennou planetu, kdysi označovanou jako Mendi-Alin.
    Několik kilometrů pod povrchem země tam nyní kapička vody prosákla k vrstvě čehosi podivného.
    To “cosi podivné” se náhle probudilo k životu. Nový věk planety právě nastal.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5960

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.