Palantir
oddělovač

Monstruoz cirkus

Literatura > Povídky > Vidoucí 2009 | 31. 07. 2009 23:59:59 | autor: Harv

Monstruoz cirkus

Palička víří.

Akrobatka Isa se předvádí na létající hrazdě.

Přemet vysoko nad hlavami diváků.

Ještě jeden.

Ještě.

Zvrácené hlavy diváků, fixující každý její pohyb.

Druhá postava v blyštivém trikotu, Henry, se zatím houpe na druhé straně stanového plátna.

Isa musí rozhoupat úzkou tyčku tak, aby s ní přeletěla celé šapitó. Vysoko. Výš!

Henry čeká, kolena obemknutá kolem hrazdy, jednou rukou se přidržuje. Přimhouřenýma očima sleduje scénu.

Isa se naposledy zhoupne. A pak se vymrští do volného prostoru.

Kdesi hluboko pod ní je možná záchranná síť.

A možná není. Bezpečnost, to jsou peníze.

Rozpažené tělo plachtí. Dlouho, předlouho, jako by to nikdy nemělo skončit. Ale každá věc má začátek i konec…

Henry se stále ještě nehýbe.

V divácích by se krve nedořezal.

Temná, děsivá, bouřková melodie podbarvuje scénu.


V posledním možném okamžiku se Henry jako šipka vrhne z hrazdy dolů. Paže propnuté, hrazda vylétne do půloblouku. Konečky prstů se letmo dotknou na půli cesty.

Se zaťatou čelistí se mladík natáhne ještě o kousek víc. Šlachy a kosti protestují, na takovouhle zátěž nebyly stavěny.

Podaří se mu chňapnout ženu za levou dlaň a za pravé zápěstí. Hromadný úlevný výdech.

Přitáhne si Isu blíž k sobě, nesmí ji pustit. Je lehká, lehoučká, ale to tady nahoře neplatí. Když člověk čelí gravitační síle, je cítit každý gram, každý gram navíc.

Ruce kloužou. Svaly jsou ztuhlé.

Hrazda klouže prostorem mezi dvěma vztyčenými špicemi, akrobaté zavěšení do sebe nehnutě dokončují svou trasu.

Náhle se Henry zhoupne a vyhodí ženu do vzduchu, Isa skočí salto s několika vruty a dopadne na hrazdu, přesně mezi jeho kolena. Jednou rukou se chytá provazu, aby ustála dopad, druhou mává.

Davy šílí.


Kdo z diváků tuší, že chybělo málo a atmosféra by zdaleka nebyla tak veselá? Nikdo.

Cirkus je jako droga. Omamná, náruživá.

Publikum si brzy bude muset dojít pro novou várku…


A v zákulisí je veselo.

„Vydojili sme je jak krávu,“ poušklíbl se mladý akrobat a odhrnul si z čela mokrou ofinu.

„Poněkud melodramatické, ano,“ souhlasila nepřítomně Isa. Na štíhlém zápěstí se jí začínala rýsovat modřina. Nevšímala si toho, myslí stále přetrvávala pod namalovanými hvězdami vrcholku cirkusového šapita.

Pohyb, let ve vzduchu! Diváci ­– nepatrné tečky, zvuk ztlumený, nepodstatný, bolest ze žití ustupuje do pozadí. Vše je čiré, jasné, prostoupené radostí.

„Henry, na slovíčko!“ ředitel měl oči a uši všude. Jako pavouk spřádal přediva snů lidí, kteří by dali cokoliv za to, aby mohli spatřit další představení.

Ale pavouci nejsou nazelenalí a nemají dlouhé, kloubovité prsty potřísněné inkoustem a nikotinovými skvrnami. A netrčí jim chlupy z uší.

„No?“ Henry se popotáhl za propocený trikot.

Isa proklouzla kolem něho.

„Neměls to tak hrát do krajnosti,“ ředitel se snažil o starostlivý tón.

„Líbilo se jim to,“ Henrymu zářily oči. „Úplně to žrali.“

„Mohla se zabít.“

„Ále, co by byl život bez risku?“

Řídící si povzdechnul. „Příště se spusť dřív, nechci přijít o nejlepšího akrobata.“

„Vy ste tu šéf.“ A Henry se odešel převléct.

Ředitel věděl, že kluk neposlechne. Sláva mu stoupá do hlavy a před publikem se bude chtít předvést.

Hlupák, co riskuje cizí život pro větší potlesk. Není první ani poslední.

Člověk.

Ach jo.

* * *

Jste přesvědčení, že tohle už jste mockrát viděli? Anebo jste si jenom mysleli, že to vidíte? Ono to totiž mohlo být úplně jinak…

Cesty do jiných světů jsou většinou průchozí. Ne všichni je ale umí najít, natož je použít. Obyčejní lidé s tím mají problémy. Bytosti z druhé strany závoje však nijak omezeny nejsou.

Takže jak to vlastně bylo? Nebylo a mohlo být?


Jsme zase zpátky nad šapitó slovutné společnosti Monstruoz cirkus. Monstruoz cirkus, opravdu jiný cirkus.

Tentokrát se ale díváme z jiného úhlu.

Účastníci jsou stejní. Ale odpustíme-li od očekávání, že všechno, co jsme dosud viděli, byla skutečná, ničím nezkreslená pravda, a přestaneme-li vnímat to, co chceme vidět a ne to, co vidíme… možná se některé věci budou jevit v jiném světle.

Kdo snoval cukrovou vatu? Kdo prokousl lístky? Kdo stloukl lavičky? Co nasekali do tureckého medu? Kdo platí mizejícím zlatem? Jsou to skutečně světlušky, co poletují u vchodu šapita a lákají dovnitř pocestné?

A když už jsme u personálu: kdo se skrývá pod nablýskanou maskou ředitele? Co bublá pod pokličkou obrovského hrnce v kuchyni?

Bum bum! Monstruoz cirkus! Jedinečné představení právě teď a tady. Příležitost, která se víckrát opakovat nebude! To, co jste ještě nikdy neviděli a jinde neuvidíte! Fousatá žena, srostlá dvojčata, kouzelník rozřezávající svou asistentku, ostré nože, chřestýši, obrovský sklípkan! Hladové lidožravé šelmy, neskutečné kousky, smutní klauni! Bum bum! Monstruoz cirkus dnes a tady!

Vstupte, lidičkové, vstupte, čekají na vás dosud nespatřené divy světa!

* * *

Další den atrakce pokračuje. Palička znovu víří, bubny duní, trubka frká.

„Dámy a pánové, na scénu přichází… Isadora dor Lumien!“

Publikum šílí.

Isa se několika hvězdami přemístí do středu manéže. Ukloní se. Vybízí k tichu. Nad jejími rozličnými akrobatickými kousky se tají dech. To ale není všechno…

Virvl.

Diváci se předklánějí, aby lépe viděli.

Z temnoty se dolů snese lano, Isa se ho s elegantním zanožením chopí. Lano stoupá i s ní, akrobatka oslňuje.

Nahoře, na visuté hrazdě už krouží Henry, Henry jako z gumy. Isa se vytáhne na vlastní hrazdu. Šou začíná. Těsně pod špicí stanu poletují dva pestrobarevní motýli, létají sem a tam, výš a ještě výš, mnohem dál, než by se kdokoli z lidí odvážil.

Těla plavně klouzají vzduchem, nikdo ani nedýchá…


Do vozu jí nesou květiny a přáníčka od mnohých obdivovatelů.

Ty první putují do improvizovaných váz, ty druhé do koše. Cirkusová diva se nezahazuje jen tak s někým.

* * *

Tak dál. Další štace. Další večer, na který se všichni musí připravit.

Ne všechno ale jde podle plánu…

Hadí žena se bála o svou kůži. Špatný vtípek? Ne. I přes pečlivé olejování se v ní začaly objevovat trhliny.

Přišel čas svlékání. Uprostřed rozjeté šňůry.

Skvělé! Hrozně to svědí…

Hadí žena se kroutila a snažila se podrbat na lopatkách. Moc jí to nešlo.

Isa ji chvíli pozorovala. Starší by měli držet spolu… pomyslela si. „Něco ti na to seženu,“ přislíbila jí a zvedla se z bedny s kouzelnickými proprietami.

Ženiny oči se svislými zorničkami se vděčně zaleskly, mezi úzkými rty prokmitl rozeklaný jazyk.


Isiny smysly vnímaly mnohé, potlačené emoce, myšlenky i tajemství. Zjevné skutečnosti i ty, kteří si nepřáli být viděni.

Jako Terri. Drobná artistka, skoro ještě dítě, se před zvědavými zraky schovala do stínu jedné z maringotek. Isa jí všimla už zdálky.

Ukryla se, aby si dala do nosu… Roztomilé. Přes její ústa přejel pobavený úsměv.


Terri vytáhla z kapsy umolousaný balíček čokolády, opatrně ho rozbalila a vyhákla sanici. A rychle se zakousla do lahodné pochutiny. Se zavřenýma očima si nechávala obrovský kus rozpustit na patře.

„Ale ale, to je nepovolený doping!“ krotitel Carlos se jí objevil za zády jako duch, jako tiše našlapující zlotřilá kočka. Jako černovlasá puma, která dostala chuť na pokojového králíčka…

Dívka v úleku vykulila oči.

Krotitel se k ní naklonil a vytrhl jí okousanou tabulku z ruky.

„Muoje!“ dívka rychle polykala to, co měla v puse.

„Chtěla bys to zpátky?“ tyčil se nad ní, pohazoval si s čokoládou a uhýbal z dosahu.

„Dej to sem!“ dívka se po ní marně natahovala.

„Chtěla bys? No tak vyskoč, maličká! Vyskoč!“ krotitel kroužil kolem ní a provokativně jí mával čokoládou před nosem.

Trápil by dívku dál, kdyby se do scény nevmísila vracející se akrobatka.

* * *

Mast z čerstvě natrhaného jitrocelu, světla svatojánských mušek, vody z druhé strany… To by mělo stačit.

Vidí přetahující se stíny, jeden malý, druhý velký. Malý poskakuje, velký se šklebí. Veškerá energie proudí jen k tomu velkému.

Poznává hlasy. Podrážděně si přejede hřbetem ruky po půvabném obličeji..

Není těžké domyslet si, co se tady dělo…

* * *

„Vrať jí to,“ Isa vstoupila mezi ně. Vysoká, štíhlá, málokdy vyjadřující emoce.

„Nepleť se do toho,“ syknul.

„Vrať to,“ zopakovala.

„Nebo?“

Vracela mu pohled bez jediného mrknutí. Zamračeně si ji měřil.

Isa, velice mrštná, rychlá a zvláštním způsobem elegantní. Vyšší než velký svůdník Carlos, takže si střet mohla dovolit…

Zato krotitel ne. Byl pomalejší a krom toho v podmínce.

Nemusel se rozmýšlet dlouho.

„No tak si to sežer, no,“ vztekle zahodil pamlsek do trávy. Terri radostně vypískla a vrhla se na čokoládu jako malé dítě. Hned si nacpala do pusy několik čtverečků. Naráz.

Carlos si opovržlivě utřel ruce do nažehlených kalhot.

„Omluv se,“ doporučila mu Isa.

Krotitel vybuchl. „Si myslíš, že tě všichni žerem, co šikmouchá? (Terri nechápavě nakrčila čelo a zarazila se s dalším dílkem na půli cesty k ústům) Hraješ si, že seš lepší než my, nos nosíš nahoru. Ale já sem tě prohlíd. Vim, co skrejváš pod tou nadutou roztomilou maskou…“

„Skončil jsi?“ akrobatka si ostentativně sklepávala z rukávu neexistující smítko.

„Si dej na mě bacha, povidám, nebo to, co na tebe vim, prásknu vouřadům, rozumíš?!“ vyprskl, obrátil se, ruce zaťaté v pěst, naběhlá žíla na býčím krku. Odešel.

„Ty, Iso, co tím myslel?“

Isa shlédla ze své výšky na Terčiny blonďaté rozcuchané vlasy, buclatou tvář s náznaky vřídků, koutky úst a prsty od čokolády, doširoka rozevřené modré oči. Příliš mladé a nechápavé. Příliš lidské.

„To nic,“ v ruce potěžkala misku s mastí a zamyšleně odkráčela.

* * *

Pátek je zasvěcen zasmušilým bohům. Tentokrát celý den propršelo. A výsledek? Dneska žádný velký kasaštyk. Kdo by sem taky v tom dešti chodil?

Klaun Jonáš odhrnul plentu a nakoukl do hlediště. Zavrtěl hlavou a vrátil se do zákulisí ke svým kolegům, čekajících na začátek. „Tak vážení, je to slabota. Dneska – dneska hrajeme přesilovku!“ a kvákavě se rozchechtal.

„Jo, ty umíš člověka potěšit,“ uvítaly ho kyselé obličeje. Málo diváků, malé výdělky.

„Je za to placenej…“ Henry se prohnul do mostu.

„Kým, prosim tě?“ klaun pohrdlivě potáhnul za svůj gumový nos.

„Pššt, rejža už vchází na scénu…“

„Jo, jasně. Přece byste mu nezkazili výstup… Tak dlouho si ho cvičil!“ Jonáš rozpaženýma rukama naznačil, jak moc.

Ředitel Monstruoz cirkusu vstoupil na jeviště, aby uvítal diváky, za halasného doprovodu trubek a mnoha světelných efektů. Jeho oblek a nefalšovaný úsměv vrhal diamantové odlesky do všech stran. Přehnaně mával rukama a halasně vyvolával.

Klaun si v zákulisí nenechal ujít příležitost, aby ho nenapodoboval: „A nyní véélevááženéé púúblikum, na scénu přicháází nejsláávnější krotitel všech dob, dompteur Stalerini! Chcal do Rýny baleríny! Slavný damn-tier!“

„Drž hubu!“ krotitel ho vztekle kopl do zadnice a rozhrnul závěs, aby mohl vstoupit do manéže.

Klaun se chytl za pozadí a přehnaně skučel. Gatě měl vycpané, nemohlo to tolik bolet. Ale ponížení to bylo…

„Praskla ti voda,“ rozesmál se Henry a ukazoval na lem klaunových pytlovitých kalhot, ze kterého kapala voda. Kopanec dopadl přímo na balónek s tekutinou. Nebo ne?

„Kurňa, zkazil mi fór! To mu nedaruju!“ Jonáš zahrozil směrem k nebesům a odběhl vyspravit si frizúru.

Představení zdárně pokračovalo, spělo ke svému vrcholu. Aplaus nebyl velký, ale lepší něco než nic.


„Vážení, konec představení, zavíráme krám,“ biletářka vyprovázela poslední návštěvníky, kteří byli nuceni kličkovat mezi kalužemi. Děti s otevřenou pusou lapaly kapky a pištěly, když jim nějaká spadla za krk. Rodiče měli co dělat, aby je dostali domů, aby je odtrhli od klecí.

Vchod se pomalu uzavřel. Blikající neon odcházejícím zádům oznamoval, že slovutný Monstruoz Cirkus zakotvil právě teď a tady. Otázka je, na jak dlouho.

„Bude hezky?“ biletářka vyprovázejíc mizející stíny pohledem dala najevo obavu.

„Hnusně, bude hnusně!“ zaprorokoval klaun, vlasy rozcuchané od sundané paruky. Postavil se vedle Edny, potřásl hlavou. Kvůli dešti mu z obličeje začala stékat bílá barva. Rozmazané černé kontury dodaly jeho tváři děsivý výraz.

„Sám seš hnusnej. Ksicht hororovej, voslizlý pahnenzy. Spletl sis datum, dneska nejni Halloween, Vráno,“ krotitel Carlos se snažil zapálit si cigaretu. Natočil se bokem, aby zaštítil plamen, lhostejně potáhnul.

„Dneska není Halloween? Ne!“

„Trapnej pokus vo vtip…“

„Já a trapný?“

<>

„Kdo jinej?“

„Když ti to tak jde, nechtěl bys být klaunem místo mě?“ Jonáš se načepýřil.

„Vodpal.“ Po krátké chvíli, kdy se nic nedělo, krotitel dodal: „Mám tě snad nakrmit bahnem?“

Postavou křehčí Jonáš vztekle odčvachtal ve svých příliš velkých botách.

Vyzkoušela se pevnost mříží, zámky u zvířecích klecích. V šapitó se vypnula světla. Lavice se nechaly tak jak jsou s tím, že se uklidí až ráno. Vítr se snažil zvednout pár nacucaných, přetržených lístků z louže. Nedopalky se k sobě vilně družily do hromádek, zašlapané do blátivé země. Vítr nechal lístky a začal si pohrávat s obalem od sušenky.

V maringotkách se rozsvítila okna, připomínající bludičky. Televize chrčí, někde vyhrává starý gramofon a od jinud se nese hádka.

MC se ukládá ke spánku. Nebo se tak alespoň tváří. Šelmy ve svých klecí se s příchodem noci dožadují masa a lidé převlékají kabát.

Každý má své tajemství.


Na ztemnělé louce ještě Klaas cvičí s hořícími pochodněmi. Trénink za denního světla lze provádět jen s pochodněmi nerozžatými, protože se zapálenými to není ono. Nemá to správnou atmosféru. A tak se Klaas celý den těší na večer.

V jeho rukou oheň opisuje široké kruhy, osmičky, nuly, víří. Jak je Klaas vyhazuje do vzduchu, pochodně si vzájemně křižují dráhu. Klaas zkouší chrlit oheň, ale není spokojen. Vrací se zpátky k pochodním, přidává další a další, teď už žongluje s pěti.


Henry, nadmíru zaujat, s rozzářenýma očima sledoval tuto světelnou šou. Oheň je krásný, oheň hřeje, neustále fascinuje… láká.

Inspirován představením mladík zalovil v kapse, aby vytáhnul ohmatanou krabičku sirek.

Oči vpité do tančících plamenů, škrtnul.

Čísi ruka ho chytila za zápěstí dřív, než stačil odhodit sirku mezi seno.

„Tady ne.“ Osoba to řekla skoro něžně.

„Ne?“ zmateně se zamračil.

„Zapálíme manéž.“ Isa ho obrátila směrem k šapitó.

„Fakt?“ Henryho obličej se rozjasnil.

„Jenom jako.“

Jeho zklamání bylo takřka hmatatelné.

Isa mu chlácholivě položila ruku na rameno: „Stejně by to dneska nehořelo.“

„Hm…“

Žena si tlumeně povzdychla. Nikdy by nevěřila, že jednou bude utěšovat lidské štěně, že je příliš mokro… Ovšem, nikdy nepředpokládala, že skončí odříznutá od svých příbuzných a bude vystupovat v cirkuse.

V cirkuse! O moc horší už to být nemůže…

Představila si, co by na to řekla matka, a hořce se zasmála.

Matinku by omylo… Takové pohoršení, tolik křiku. Ohánění se čistou, vznešenou krví. Úplné vydědění. Ale těžko to máti může udělat podruhé… Škoda.

* * *

Ráno.

„A tohle má bejt jako kurva co?“ Carlos zamával hrstí bankovek před nosem biletářky.

Edna, manželka ředitele cirkusu, si na to nasadila brýle. „Tvoje výplata,“ řekla a vrátila se zpátky ke svým vstupenkám.

„To ne. Chci víc.“

„Smůla.“

„Makal jsem jako čert! Takže chci svý prachy,“ krotitel se začal rozčilovat.

„Málo zákazníků… sáms to včera viděl.“

„Neštvi mě. Naval ty prachy, babo!“ praštil jí do stolu.

„Víc nemam. Musí se to rozpočítat…“

„Jenom jestli sis za to nekoupila flašku.“

„Co si to dovoluješ?!“

„Jen se čerti, stará. Ale ty peníze…“ Carlos se trochu zklidnil.

„Až budou, dám ti,“ odstrkovala ho pryč.

„Budu ti věřit, Edno. Ale jestlis mě podrazila… Příště se tohle nestane, rozuměla?“ uplivnul si a šel si po svých. Když to nešlo tady, musel to vyrazit odjinud…

Edna za ním zahrozila pěstí. „Na mě si, holoubku, vyskakovat nebudeš, na mě ne…“


Krotitel omluvu přijal, ale spokojený rozhodně nebyl. Hledal někoho, kdo by byl slabší než on. Někoho, na kom by si spravil náladu…

Jednoho takového znal.

„Budeš tlustá! Když to budeš furt žrát, budeš tlustá. Ubulená a tlustá, přesně taková.“

„Nech si toho, jo?“ Terri nejistě schovávala čokoládu za záda.

„Zdalipak doma ví – neví, co?“ Carlos zkusil vypálit naslepo.

Terri ztuhla.

„Neví, čím se živíš, že jo? Takže tys přeci jenom utekla z domu!“ pásl se na jejím zděšení. Tak čitelná! radoval se. Jako kdyby to měla napsaný na čele.

„A to se řekne!“ popichoval ji.

„Ne!“

„A co mi dáš?“ v tmavých očích mu blýsklo. „Nezletilá, na útěku – to by se mohlo úřadům líbit.“

„Ne!“

„A až tě najdou, šupem tě pošlou domů…“

„Prosím, ne…“ žadonila.

„Co mi dáš,“ opakoval. „Co dostanu, když budu mlčet?“

* * *

Den jako stvořený pro bloumání kolem. Čistý vzduch, žádní lidé. Desítky jejich protichůdných myšlenek, co se neustále tlačí do hlavy.

Žádné emoce. Klid.

Žádné emoce?

Strach, zlost, obavy.

Triumf.

A proti němu bezmoc.

Nenasytné ruce…


„Carlosi, nechtěj mě naštvat,“ Isa to prosykla mezi zuby.

Aktéři dění strnuli jako loutky, které jejich vodič opustil.

„Co? Chceš ji pro sebe? Rajcujou tě malý holky?“

„Nevíš, co říkáš…“ žena skočila k němu a vyťala mu facku.

„Kurva, neser se do mě!“ odstrčil ji. „Jestli ji chceš, můžeme se rozdělit…“

Další plesknutí.

„Oho! Nebo si takhle představuješ předehru? Máš to ráda drsnější?“ chytil ji za ruku. Namísto odpovědi ho kopla do holeně.

„Děvko!“ zaječel.

On jí nadával, ona nereagovala. Klidná jako jezero v lednu. On prudký, nebezpečný – asi jako směs zapáleného dynamitu s benzínem. Dívenka moudře usoudila, že by měla zmizet. Záminka pro to, aby se dospělí servali jako koně.

Zastrašoval ji, nebrala ho na vědomí. Smála se mu.

„Prásknu tě,“ uchýlil se ke své poslední zbrani.

„A komu?“ povytáhla obočí.

„Finančáku!“ triumfoval. „Že neplatíš daně…“

„To spousta lidí.“

„No jasně, to ti žeru. Necvakáš, ty ani neexistuješ!“

„Ne?“ rychle vykopla, zhroutil se, zkroutila mu ruku.

„Jau!“

„Tohle tě přece nemůže bolet, když neexistuju, nebo ano?“ zesílila svůj stisk.

„Di do hajzlu, krávo!“

„Nauč se chovat, chlapečku,“ ještě mu vrazila jednu výchovnou, než ho pohrdavě nechala ležet.

„Vědci hrozně rádi pitvaj divný věci… Teď seš na řadě ty, šikmouchá!“ hulákal za ní.


Pokořený, poražený. Nadávky mu náladu nespravily. V noci si na ní počkal a napadl ji dranžírovacím nožem.

Tma, hvězdy zpola přikryté mraky. Odražený kus světla na ploše nože. Uskočila, závan vzduchu na tváři, raz, dva, tři rychlé kroky, zaútočila hranou malíčku z boku.

Carlos potupně skončil na zemi a posléze i na ošetřovně.

Přísahal, že se pomstí. Sliboval, že ji udá. Rozmáchlá gesta, útočný tón.

Ona hvězda, on ne.

Všichni je viděli, slyšeli. Mohli to dosvědčit.

* * *

Pletl se, pletl. Myslel si, kdo ví jak není chytrý.

Hlupák!


Myslí si, že je lepší než my! Je čas na malou lekci…

Vem panenku pod krkem – pích panenku špendlíkem.

Ať to pálí, ať to bolí – očíčko se špatně hojí…“

He he.

* * *

Druhého dne krotitele nemohli probudit. Byl bledý, podchlazený a na podněty nereagoval. Ono se nevstává snadno s nožem v oku.

Ač nechtíc, nakonec ředitel přeci jenom zavolal policii. Mord je mord a tělo by se utajilo jen velmi těžko…

I když… kdyby chtěli…

Ale někdo z lidí už mluvil.

A novinky se šíří rychle.

Povzdechl si, došel k telefonu a začal vytáčet číslo.

„Haló?“

„Tady policie. Co byste rád?“

„Rád bych ohlásil vraždu,“ řekl jako muž, který nemá co skrývat. Ještě předtím ale vypakoval ty zaměstnance, kteří neměli doklady, a uklidil nejnebezpečnější tvory.


Logickým krokem policie byl výslech podezřelých.

Kdo tělo našel? Kdo viděl naposledy Carlose živého? Měl nějaké nepřátele? Pohádal se s někým? Neschází někomu nůž?

Otázky pršely jedna za druhou, odpovědi ale nebyly zdaleka tolik uspokojivé. Cirkusáci jen vždycky něco nezřetelně zamumlali.

Tak hezky znovu, pěkně popořadě. Co vražedný nástroj? Nechybí někomu nůž?

Nikdo z přítomných se k němu nehlásil.

Moimir, vrhač nožů si nebyl jist. „Vypadá jako můj, ale já ho rozhodně nepoužil.“

Kde máte ty nože uložené?

„Ále, celou sadu tak různě poházenou po svý maringotce.“

Zamykáte ji?

„Ne.“

Proč ne?

„Vona ani nejde zamknout, nemá zámek.“

Nebojíte se, že by vám z ní něco mohli ukrást?

Nechápavý výraz. „Co by mi tam asi tak kradli?“

Třeba nože.

„Ale proč?“

Aby byli mimo podezření.

„Jo? Dyť by stačilo říct…“

Chcete říct… že kdyby vás někdo požádal, abyste mu půjčil nůž, tak byste to udělal?

„Dyť říkám…“

A to byste se ho nezeptal, na co ho potřebuje?

„Proč?“

Bylo to jasné. Policisté potřebovali přestávku.

Všichni vědí, kde máte uschované nože?

„Jasně.“

A nechybí vám jeden?

„Nevim, nemám je spočítaný.“

Mohl byste se podívat?!

„Mohl.“


Tak co?

„Vypadaj, že sou všechny.“

Takže nemůžete říct, jestli vám nějaký nechybí?

„Je to možný. Nebo taky ne. Ale nemyslíte si, že sem to uďál já, že ne?“

Všechny vaše nože musíme poslat na analýzu.

„Všechny? A s čím budu vystupovat?!“


V sousedních maringotkách neviděli, neslyšeli nic. Tak dál. Oběť byla zabita neprofesionálně, tedy z blízkosti – a ne z dálky, jak by to provedl vrhač nožů.

Takže Moimir byl z obliga. Prozatím.

Na řadu přišli obvyklí podezřelí. Měl s někým neshody? Vyhrožoval mu někdo?

„To zrovna teda ne. Teda jako jemu nikdo nevyhrožoval, to spíš von vyhrožoval jinejm…“

Stopa! Oběť se nechtěla nechat vydírat a… A nevíte náhodou, komu zemřelý vyhrožoval?

„Byl dost drsnej.“

Komu vyhrožoval?

„Spousta lidem.“

Ale nejvíc?

„No…“

No?

„Jedný akrobatce… Ale vode mě to nevíte!“

Supové zakroužili.


„Byla jste viděna, jak se s ním hádáte. On vám vyhrožoval. A teď je mrtvý. Nebo ještě lépe – zavražděný. Co nám k tomu povíte, slečno?“ hlas jako med, v očích výraz dravce.

„To jako jestli jsem ho zabila? Abych si zničila karmu? Násilí se mi protiví, pánové.“

„Odpor k použití hrubé síly je jedna věc, ale v rozrušení o tom člověk moc nepřemýšlí,“ snad citovali tuto poučku přímo z příručky Jak vést dialog s podezřelým.

Bylo pravděpodobné, že Isa tu knížku četla také – a tak se nenechala nachytat.

„Neurvalý… nadutec,“ mladší policista si všechno pilně poznamenával do bloku. Mazanější strážce zákona se rozhodl jít na to přímo: „Ale zabila jste ho?“

Dala si ruce v bok. „Rozhodně ne.“

„To řekl kdo, že by ho jako mohla zabít?“ vpadl mezi ně jiný, hlubší hlas. Samson vystoupil ze stínu maringotky a rozvážným krokem se vydal k nim. Ani se nesnažil zakrýt osten nepřátelství ve svém hlase. Kráčel a nedělal nic, jen se tvářil výhružně. Když máte dva metry a v ramenou jen o kousek míň, není to problém.

„A vy jste kdo?“ kriminalisté vycítili příležitost.

„To je Samson,“ odpověděla místo něho Isa.

„Samson?“

„Láme železo a tak.“

Samson si založil ruce, ukázkové bicepsy se zavlnily.

„Ach tak. Znal jste pana Staleriniho, pane?“ mladší policista se snažil příliš na impozantní postavu před sebou nezírat.

„Byl to hajzl,“ stručně to shrnul silák.

„A – “

„Dostal, co si zasloužil.“

„Na výpovědi trváte, pane?“

„Jasně. Každej svýho štěstí… Dřív nebo pozdějš by si to někdo nenechal líbit a zatrhl by mu tipec.“

„A tím se dostáváme k našemu problému. Zabila jste ho, slečno?“

„Ne,“ tvář stejnou jako vždycky, nevýraznou, bez jediné emoce. Hlas se jí nezachvěl, oči nezamžikaly. Pronikavý a přece vzdálený pohled, jako by věděla… víc.

Nepřesvědčila je. Uvěřili by snáze, kdyby přehrávala, vzlyky se bránila ohavnému nařčení a zapřísahala nebesa?

Zcela se to nedá vyloučit…

„Isa to neudělala,“ ozval se Samson.

„Jak to víte tak jistě?“

„Vím to. Nemohla by.“

„To je jak z nějakého melodramatu…“ snažil se ho shodit starší policista.

„Vy to nechápete, strážníku…“

„Naopak, já to chápu dobře. Stalerini jí vyhrožoval, on je mrtvý a ona nemá alibi,“ odsekl.

„Ona to být nemohla!“ silák zvýšil hlas.

Isa nepřítomně pozorovala mraky, jako by se jí výměna názorů vůbec netýkala.

„Dobře. Nevíte tedy o někom dalším, kdo by mohl mít motiv?“ výsměšně.

Nepatrně cukla víčkem. „Všichni.“

Povytažená obočí a propiska, která se zastavila těsně nad papírem. „Můžete to upřesnit?“

Pokrčila rameny. „Nebyl to moc slušný… člověk.“

Dlouho přemítali nad dalším dotazem. „Existuje někdo, s kým zesnulý vycházel dobře?“

„Jo. Prachy,“ zasáhl do debaty Samson.

„A co vy pane, vy jste ho nezabil?“ strážmistr bryskně obrátil list.

„Kdyby jo, co z toho?“ uplivl si silák těsně vedle policistovy nohy.

„Zabil nebo nezabil? Prosím, odpovězte přesně.“

„Se moc diváte na telku… kdybych mu chtěl ublížit, tak schytá pěstí a už nevstane. Nač vytahovat kudlu?“ Samson se nezvykle rozpovídal.

Přeměřovali si obvod Samsonovy hrudi. Vypadal jako někdo, kdo by vás dokázal uškrtit jednou rukou. Ale Carlos Stalerini nebyl uškrcen… „A ublížil jste mu?“ (nejistě)

Samson zachrchlal. „Tu svini sem nesejmul.“

„Kde jste byl včera mezi jedenáctou a dvanáctou?“ (o hodně jistěji)

„Mám alibi.“

„A to?“ (vyčkávavě)

„Nebyl jsem sám, jestli mi rozumíte,“ šlehnul po nich pohledem.

„S kým jste tedy byl?“ ruka s tužkou se nedočkavě zachvěla.

Samson zaváhal.

„Zůstane to jen mezi námi,“ přesvědčovali ho.

„No. Tuhle…“ silák se začervenal, „s Isou.“

„Je to pravda?“ svou pozornost znovu upřeli k akrobatce.

Kývla.

„A proč jste nám to neřekla?“ rázem byli upřímnost a starostlivost sama.

„Nechtěla jsem svého přítele zdiskreditovat.“ Isa nehnula brvou. Ani se nepokusila uchopit siláka za ruku, hodit po něm sladkým úsměvem či jinak dokázat, že patří k sobě.

Strážmistr zklamaně dopsal posledních pár řádků, zaklapl notes. „Když je to tak… ale raději neopouštějte město…“

S „nebudeme vás už dále obtěžovat,“ se oba dva vzdálili.

„Děkuji,“ řekla nezřetelně.

Stiskl jí rameno. Po chvíli vzájemného mlčení: „Zabilas ho?“

Odvrátila pohled. „A ty?

Krátce, štěkavě se zasmál.

* * *

Vítejte v Jiném cirkuse, kde se vám mohou splnit všechny vaše sny. Cukrová vata, pytlíčky se štěstím, zábava, podívaná, kouzla, napětí.

Všechno, co jste kdy chtěli vidět, co jste chtěli zažít…

Všechny odpovědi, které jste chtěli znát…

V ředitelově voze visí na zdi zrcadlo. Říká se o něm, že je kouzelné.

Odkrývá skutečnou pravdu o bytostech, kteří v Cirkusu a pro Cirkus žijí.

Jen vstupte, vstupte, moji milí!

A položte si přitom otázku: „Jsou ty skutečné stvůry opravdu bezpečně zavřené v klecích?“

* * *

Policisté neúnavně šmejdili po sebemenších tajemstvích, rozčilení z toho, že se s nimi nikdo nechce bavit.

„Všechny je nechám zavřít. Všechny!“ rozčiloval se policejní šéf. „Za úmyslné maření vyšetřování zločinu. Přišijte jim spoluvinu!“


„Na žádném z nožů nejsou její otisky.“

„Mohla je setřít.“

„Zůstaly tam toho vrhače.“

„Mohla mít rukavice. Ta holka je chytrá.“

Chvíle mlčení. Isa byla opravdu velmi chytrá. Nenechala se nijak nachytat. Ale že by si s ním špinila ruce…

„Nemusela ho zabít sama… mohla na něho někoho poslat…“

„Toho svalovce.“

„Prověřte ho.“


„Nic.“

„To je divný. Při jeho velikosti…“

„Sledovat,“ řekli jako jeden muž.


„Co dělají?“

„Cukrujou.“

„Ta ledová čubka?

„Ona ne. Ale chlapi po ní jedou jak slepice po flusu. Udělali by, co jí na očích viděj…“

„Tak femme fatale…“

Zamysleli se.

„On taky nemusí bejt jedinej, kdo jí zobe z ruky…“

„Přesně. Nemám rád klauny. Pořád se škleběj a nikdá nedaj najevo, co si vo člověku myslej.“

* * *

Policajti. Jsou jako krysy. Množej se a roznášej mor. Když se zakousnou, nepustěj.

Strkaj svý frňáky tam, kam nemaj. Jsou podezřívavý.

Myslej si, že jim patří celej svět.

Nemaj kapku úcty. Vyptávaj se.

A možná na to už brzo přijdou…

* * *

Další kolo vyptávání se. Přestože cirkusáci nijak zvlášť nespolupracovali, postupně vyšlo najevo, že domteur Carlos obchodoval s kradeným zbožím a čas od času převezl něco přes hranice. Poslední akce se mu nepovedla a on se nutně potřeboval finančně zahojit.

„Jó, mafie má dlouhý prsty…“

Chcete říct, že jeho smrt mohla mít i jiné příčiny?

„No jestli!“

Neznáte náhodou jeho kumpány?

„S takovou holotou se nekamarádím!“

Šli si to ověřit.


Paní, nevíte ještě něco – cokoliv – co by nám mohlo pomoct?

„Políčeno na něj nemuseli mít jenom mafiáni. A cirkusáci,“ Edna se záhadně usmála a prsty prohrábla své bílé vlasy.

Kdo tedy?

„Veliký fešák Carlos… vážně na to nepřijdete sami?“

Takže rozčilený otec, bratr nebo manžel…

Nebo jich bylo víc?


Ale jak by věděli o tom noži? Nebo měli vlastní?

* * *

„To je jak vod Agáty Christie! Všichni měli motiv…“

„A nikdo na nikoho nic konkrétního neřekne.“

„Ledová čubka by nepoznala emoce, ani kdyby před ní tancovaly – a tohle byl jasnej projev vzteku; svalovec je jak přerostlý přátelský bernardýn – jen začít slintat…“ znovu začali vylučovat možné viníky.

„Šéfe, žádný mafiáni prej nepřekročili hranice… Co dál?“

„Zeptejte se tý báby! Ta ví vo všem.“

Edna se ukázala být hotovou studnicí informací…


„Nejsou náhodou v okolí registrovány to… nějaký krádeže? Jako větší?“ vyzvídala na nich, místo aby odpověděla na otázku.

Ano. Jak jste na to přišla?

„Inu, kdo chce s psy výt… Nějak se přece napakovat musel…“

Takže ne dcerčina pošpiněná pověst, ale vyloupený dům…

„Proč jste nic neoznámili úřadům?“ divili se muži zákona. „To je napomáhání v zločinu.“

„No víte, my lidi vod cirkusu držíme spolu,“ biletářka se na policisty usmála a to bylo znamení.

Obr s vodníkem zaútočili zezadu.

Samsonova velká dlaň dopadla na zátylek prvního, zatímco klaun zaškrtil rybářskou sítí zbylého muže zákona.


Nakonec by na to stejně přišli. Zkazili by život nevinnýmu…

Takhle řeknem, že je nošení uniformy jednoduše přestalo bavit. Sem vůbec nedorazili, šéfiku.

Důkazy? Jaký důkazy?

Ne my, to vy na stanici v tom máte pěknej bordel…


Nakonec přišel vhod i ten Carlosův dranžírák.

„Mládeži, kdo chce jitrničku?“ Edna si slízla krvavou kapku ze rtů.

„Kazí to pleť,“ Isa zavrtěla hlavou.

„Prosim tě, ty se něčeho takovýho bát nemusíš…“

„Má matka vždycky říkala…“ Isa se zarazila.

„Předně, tvá matinka se nikdy nepřenesla přes to, že ti pod sukněma něco přebejvá,“ Edna nad tím mávla rukou. „Samsone?“ zalovila v hrnci.

Znejistělý silák sám sebe přesvědčoval, že jenom špatně slyšel a nic než svůj náhlý citový zmatek nevnímal.

„Terri?“ bába se otočila k pobledlé dívčině.

„Vrátěj mě domů?“

„Ne, zlatíčko.“

„Nikdo mi nebude říkat, že si pro mě naši přijdou! Nikdo!“

„Dej si kus srdíčka, srdíčko…“ bába ji uznale popleskala po ruce.


Vítejte v Monstruoz cirkuse, kde věci opravdu nejsou takové, jaké se zdají…

p;



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 7655

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 2 z 2) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Morticia - 2010-04-03 21:48:09

Docela mi to zavařilo mozkové závity... Ale mám to! :D

Tae - 2010-01-12 22:37:02

Velmi dobre napisana, styl sa neuveritelne hodil ku pribehu - atmosfera zvladnuta na jednotku.

Nemozem si vsak pomoct, moj styl to nie je. Napriek tomu by som chcel vyjadrit obdiv autorovi (autorke) za vytvorenie niecoho tak vybruseneho, tak majstrovsky spracovaneho :)

Uznanlivo prikyvujem, autor(ka) vie co robi a je v tom dobry/a. Klobuk dolu.


:: (1 - 2 z 2) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.