Do pohádek pravda nepatří

Do pohádek pravda nepatří

„A žili pak šťastně až do smrti?“ ujišťuje se malá holčička s dětsky vážnou tváří.

Matka se pousměje. „To víš, že ano. A teď hezky spi. Krásné sny!“

Vyjde z dětského pokoje a úsměv jí z tváře zmizí, nahradí jej únava. Je vyčerpaná, ale příliš neklidná na spánek. Usedá na široký parapet okna a přemýšlí. Vzpomíná.

Na dívku žijící ve světě svých fantazií a snů, protože jí nic jiného nezbývalo. „Utři ten prach!“ „Uvař večeři!“ „Běž na trh nakoupit!“ „Vyčisti krb!“ „Vyhřebelcuj koně!“

Rozkazům už se naučila neodporovat a vlastně jí ani tak nevadily. Měla práci rádi, obzvláště tu se zvířaty. Měla pocit, že u nich nachází porozumění. Koneckonců, i zvířata na usedlosti tam byla zavřená a neznala svobodu, ale možná i ona snila, možná i ona toužila po něčem jiném…

Ne, rozkazování macechy a jejích dcer jí nevadilo. Vadilo jí to věčné ponižování. Kdykoli něco udělala, našly na tom nějakou chybu. Kdykoli něco řekla, vysmály se jí. Dokázaly zesměšnit cokoli. Nikdy se jim nesvěřila se svými sny, ale ony tušily, že nějaké má; i tak se jim skoro podařilo je chytit, strhnout na zem a nemilosrdně rozdupat.

Je hloupá. Je ošklivá. Je neschopná. Je divná. Je…

Hloupá ani ošklivá však nebyla, a neschopná už vůbec ne. Divná svým způsobem ano. Později si uvědomila, že její mlčenlivost – sotva kdy řekla víc než jednu větu –, a tiché, dlouhé pohledy, kterými častovala své okolí, musely na macechu i nevlastní sestry působit víc než znepokojivě. Byla pro ně nevyzpytatelná, nikdy si nemohly být jisty, co se odehrává za těma neproniknutelnýma hnědýma očima; mohly si dokonce myslit, že tajně spřádá plány na pomstu.

Ne že by to někdy nedělala. Ale vždy to byla jen kratochvíle na procvičení temné fantazie, nikdy vážně neuvažovala o tom, že by jim ublížila. Ani pořádně nevěděla proč; prostě jí to nepřipadalo správné.

Otázky dobra a zla, temnoty, lidské duše či magie ji však fascinovaly. Občas se potají vplížila do knihovny zesnulého otce a jednu nebo dva svazky si odnesla do své komůrky. To pak četla i dlouho do noci s loučí pod peřinou, až se bála, že usne a zapálí barák. Ale komu by to vlastně vadilo?

Snila o velkém a neprobádaném světě, který se skrývá za hranicemi pozemku. O dálných krajích, kde lidé mluví i oblékají se jinak, o mořeplavbách a letech balony, o džunglích, pouštích, horstvech, savanách… O přátelích, lásce, dobrodružství… O všem, co nikdy nepoznala a zřejmě ani nepozná.

O plesu se doslechla celé měsíce předem. Sestry si daly šít honosné šaty z brokátu, taftu a hedvábí. Ona je měla donést od švadleny. Během cesty v ní hlodala závist. Co je tak odlišuje, že mohou mít skvělý život a ona ne? Není tak ošklivá a je rozhodně chytřejší než ony. Dobrovolně by nepřečetly jedinou knihu! Naučily se papouškovat vzdělaně znějící fráze, ale ve skutečnosti nic neuměly. Za to jimi pohrdala.

Kradmo se rozhlédla, jestli ji nikdo nevidí. Byla na cestě sama. Povytáhla vrchní šaty, splývavou róbu ze zlatého taftu a hedvábí v barvě šampaňského, a dole je trochu natrhla.

Obě dívky byly ze šatů nadšeny, dokud si nevšimly vady. Hned poslaly svou nevlastní sestru zpět za ubohou švadlenou, která byla nucena ušít jiné za polovic.

Ano, styděla se a bylo jí to líto, ale nemohla se přece prozradit!

Poškozené šaty zůstaly opomenuty ležet v truhle. Když sestry se svou matkou odešly na ples, vplížila se do pokoje a šaty si oblékla. Předtím se pečlivě vydrhla a upravila si vlasy. Nemohla se na sebe v zrcadle vynadívat. Vypadala jako princezna!

Natržený lem nebyl v záhybech šatů téměř vidět. A jí se náhle rozbušilo srdce. Půjde na ten ples! Čert vem, že ji pak zmlátí k nepoznání nebo jinak potrestají! Aspoň na jeden večer se sen stane skutečností. Jeden večer vstoupí do cizího světa, stane se záhadnou šlechtičnou – a pak bude už jen vzpomínat.

Půjčila si sestřiny lodičky. Byly jí trochu velké, ale co se dalo dělat. Ve svých škrpálech jít nemohla.

Nebyla na seznamu hostů, ale jako hraběnka d’Ecurie se dožadovala vstupu tak vehementně a sebejistě, až stráže nakonec zcela znejistěla. Když vkročila do sálu, zaskočení muži jí nebránili. V duchu se jim smála. Bože, ani ve snu by nedoufala, že jí tohle projde! Očividně nemají vysoké vzdělání, jinak by si její původ snadno přeložili jako „hraběnka z konírny“.

„Smím prosit, vážená dámo?“ ozval se vedle ní hlas, spíš ještě chlapecký než mužský. Ukláněl se jí mladík ve zlatě lemovaném modrém kabátci. Také se mírně poklonila a přijala.

Jen těžko si vybavovala taneční kroky. Pojily se s nejstaršími vzpomínkami, které měla, vzpomínkami na skutečné rodiče. S matkou i otcem občas tančili, někdy při tanci pozorovala ona je…

Šlechtický mladík se snažil vést společenskou konverzaci. Její odpovědi však byly stručné, neurčité. Když se jí ptal na její původ, odpovídala obzvlášť vyhýbavě. Byla si vědoma, že musí působit zvláštně a že se jí do hlasu vloudil až příliš melancholický tón, ale nedokázala se tomu vyhnout.

Zíral na ni jako na zjevení. Jako by zapomněl na slušné mravy.

Během večera ji požádal o tanec ještě několikrát. Vždy zdráhavě přijala. Ale jak se blížila půlnoc, byla čím dál nervóznější. Dařilo se jí maceše i sestrám úspěšně vyhýbat, tak proč pokoušet štěstí? Musí být doma před nimi.

Ale on by chtěl stále jen tančit.

„Je příliš pozdě,“ řekla a vysmekla se tanečníkovi. Utíkala ke dveřím. Na schodech ale zakopla; vyzul se jí příliš velký sestřin střevíček. Upadla a pak se jí zatmělo před očima.

Probudila se až na měkoučké pohovce v bohatě zdobené komnatě. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se stalo a kde je.

Vešly dvě služky a zeptaly se jí, jestli je v pořádku a něco nechce. Na první otázku kývla, na druhou jen zavrtěla hlavou. Byla ještě neschopná slov.

Služka pak přivedla mladíka z včerejšího večera. Velice starostlivě se jí ptal, jak jí je, vysvětloval jí, že upadla a ošklivě se uhodila do hlavy; opravdu by nechtěla teplý čaj a snídani?

Skoro se od ní nehnul. Byla stejně vyhýbavá a nepřístupná jako včera, ale to ho neodradilo.

Možná spíš naopak.

Až k večeru zjistila, že se ocitla v rukách samotného prince. Když naléhala, že musí odejít, prosil ji, aby zůstala; nakonec ji ten poblázněný mladík hezky po šlechticku, formálně a na kolenou, požádal o ruku.

A ona uviděla šanci. Už žádná maštal, žádné cídění nádobí a čištění krbu.

Souhlasila.

Pod záminkou, že její doprovod musel rychle odcestovat kvůli nemoci v rodině, zůstala několik dalších dní v paláci. Během té doby mladíka opatrně oťukávala a přesvědčovala se, zda je jí skutečně oddaný, nebo při prvních známkách potíží vycouvá. Ale zdálo se, že se do ní doopravdy zamiloval. Jednou neúmyslně vyslechla jeho hádku s matkou. Ta mu sňatek vymlouvala, ale on trval na svém.

Nakonec mu tedy prozradila, kým doopravdy je.

Vzal to obdivuhodně statečně. Byla to asi první chvíle, kdy vůči němu pocítila uznání. Nebyl to jen rozmazlený chlapec, který si postavil hlavu a myslel si, že je z něj kvůli tomu silný a rozhodný budoucí vládce.

Dokázal si prosadit svou, i když královna, napohled rázná a tvrdá žena, s ním nesouhlasila. Nenáviděla jeho nevěstu, a kdykoli byly samy, dávala jí to okatě najevo. Všemožně jí znepříjemňovala život a postarala se o to, aby všichni u dvora věděli o jejím opravdovém původu, ač to princ před veřejností tajil.

Svatba byla nádherná a honosná, s dlouhým polibkem novomanželů.

Tak takové to tedy je? problesklo jí hlavou, zatímco ji horoucně líbal. Je to zvláštní, ne nepříjemné, ale ani příjemné. Neměla bych teď cítit… aspoň něco?

Při svatební noci jí nepřestával vyznávat lásku, šeptal jí do ucha, ptal se jí dokola, jestli je připravená… Odpovídala stručně a kladně. Několikrát mu řekla, jak moc ho miluje, ale nikdy se jí do toho nepodařilo vložit tutéž lásku a vášeň jako jemu.

Měla ho docela ráda. Nebyl to špatný chlapec, jen trochu nerozvážný a neznalý světa. Vrhnul se po hlavě do manželství, myslel si, že existuje láska na první pohled, zakoukal se do záhadné málomluvné dívky, odlišné od všech, které kdy poznal… Od prvního okamžiku byl okouzlen její jinakostí; jen ona mezi nimi viděla tu hlubokou propast a věděla, že tento člověk jí nikdy neporozumí.

Za rok se jim narodilo dítě, krásný a zdravý chlapeček. Byli šťastní. A ona si chvíli myslela, že konečně cítí lásku – k manželovi i synovi.

Ale královna si prosadila svou, o chlapce se staraly především kojná a služebné. Nesluší se přece, aby ho manželka budoucího krále kojila sama! Jak sprosté a nízké!

Mohla ho navštěvovat, ale vedle formálních povinností jí na to téměř nezbýval čas. Neustále tu byla nějaká vévodkyně nebo komtesa, kterou musela dlouze oficiálně vítat.

Neuniklo jí královnino uspokojení.

Za další rok a půl se narodila dcera. Ale princ už nebyl ten idealistický obětavý mladík. Konečně dospěl, začal chápat skutečné povinnosti vládce a zvážněl. Vídali se čím dál méně. A pak starý král zemřel, mladý musel převzít žezlo. Poté už brala jako vzácnost, když usínali vedle sebe. Nevěděla, jestli tráví tolik času staráním se o trůn, nebo si našel milenky, a vlastně jí to bylo jedno. Byla zase sama, ale nevadilo jí to, protože to bylo jediné, na co byla doopravdy zvyklá.

Vadila jí ta nesvoboda. Všechno bylo předem dané, formální a bezduché. Nenáviděla dialogy, které musela vést, šaty, které musela nosit, činnosti, které musela dělat… Chyběla jí i opravdová práce. Tady nic takového dělat nesměla.

Žije v pohádkovém vězení, ale stále je to jen vězení. Sedává na parapetu okna, hledí na zahradu s lískovými keři a na hvězdy a občas sní o útěku, ale bojí se, co by se stalo s dětmi. Zná královnu a ví, že je nemilosrdná.

Nechce pro ně své dětství.

A tak tráví plachá zakřiknutá žena s melancholickýma, nevypočitatelnýma očima dny ve svém vlastním světě, ve snech a fantaziích, kde dobro vítězí, zlo je potrestáno, hrdinové objevují nádherné divy světa, zažívají skutečnou lásku a mají svobodu a volnost…

Když už nemůže nic lepšího mít ona, tak alespoň děti. Nesmějí znát pravdu o poměrech ve své rodině, ne dokud jsou ještě dětmi. Nechce je o dětství připravit, ne, ona bude dobrou matkou, když nic jiného.

Každý večer jim vypráví kouzelné příběhy, hlavně pohádku o začarovaných oříšcích, ztraceném střevíčku, galantním princi a hrdinech žijících šťastně až do smrti.