Palantir
oddělovač

Duch J. T.

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Duch J Sama nedokáži vysvětlit, jak k tomu došlo. Vím jen, že nikdy předtím bych to nepokládala za možné. A teď tu sedím a vynakládám veškeré síly jen k tomu, abych svůj příběh sdělila dál. Nic jiného ani dělat nemohu. Nemohu přestat s činností a odpočinout si. Nemohu nic.
Četla jsem o tom v novinách. Dne osmnáctého srpna 2008 se stala tragická autonehoda. Na nepřehledném úseku silnice řidič kamionu zřejmě upadl do mikrospánku a srazil dvě osobní auta. V jednom z nich seděla dvaadvacetiletá Jeanne Thompsonová. Po převozu do nemocnice zemřela na rozsáhlá vnitřní zranění.
Vím, že to zní hloupě, ale Jeanne Thompsonová jsem já.
Jak už jsem říkala, netuším, jak se to mohlo stát. Ale v okamžiku, kdy jsem se ocitla na operačním sále, jsem najednou procitla. Ptala jsem se lékařů, co mi je, ale oni neodpovídali. Jako by mne vůbec neslyšeli. Pak jsem uslyšela: "Zástava srdce!"
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mají na mysli mne.
Necítila jsem ani jediný zásah elektrošokem. Jako bych vůbec nebyla uvnitř svého těla. "Je konec," řekli potom. "Smrt nastala ve 2:50." Smrt? Čí smrt? myslela jsem si tehdy. Považovala jsem to za sen, ale nedokázala jsem se z něj probudit.
Pak mne odváželi. Ale jen mé tělo. Já jsem zůstala v nemocniční chodbě a vyděšená pozorovala, jak za rohem mizí to, co jsem považovala za sebe. Delší dobu jsem tam jen stála a moje myšlenky se točily kolem toho, že to nedokážu pochopit.
Okolo procházel nějaký doktor. Natáhla jsem k němu ruku, tedy to, o čem jsem si myslela, že by mohla být má ruka - neviděla jsem totiž ani sebe samu. Jen jsem ruku cítila. Ale lékař se jí vyhnul. Jakoby instinktivně. Když jsem na něj promluvila, neslyšel mne. Zmizel mi za ohybem chodby.
Nebyla jsem si jistá, zda si vlastní hlas jen nepředstavuji. Stejně jako své tělo, jehož pohyby jsem dokázala ovládat, ale neuměla jsem ho spatřit.
Nějakou dobu jsem chodila prázdnými nočními chodbami jako duch. To přirovnání tu nabývalo zcela nového významu. A pomalu, velmi pomalu mi docházela skutečnost: že totiž čímsi jako duch jsem.
O pár hodin dřív, bezstarostně řídící své auto a přemýšlející o škole a příteli, bych se tomu hlasitě vysmála. Ale nyní nebyly na místě pochybnosti: nedovedla jsem tomu uvěřit, ale já jsem byla živoucí důkaz!
Živoucí?!
Opravdu nevím, jak je to možné. Studovala jsem fyziku a toto odporuje veškerým jejím zákonům. Věci "mezi nebem a zemí" jsem vždycky považovala za blábol. Uvažte, že to pro mě byla docela rána. Zprvu větší než vědomí, že jsem mrtvá.
Až později se dostavil šok, že už nikdy nebudu moci žít. Toužila jsem se z té noční můry probudit, ale nešlo to. Utíkala jsem chodbami a těch několik lékařů a sester, které jsem minula, se mi jako zázrakem vyhýbalo. Když jsem strčila "ruku" přímo před jednoho z nich, snad abych si zkusila naivně ověřit, jestli duchové mohou procházet jinými lidmi, nedokázala jsem s ní pohnout skrz něj. Takže ne.
Ale bylo taky možné, že to byl jen klam mé mysli. To vědomí těla. Protože nic jiného než mysl ze mne vlastně nezbylo.
Ráda bych se tomu hystericky rozesmála, ale stejně by mi to nepomohlo. Kdo jiný než já sama by mne slyšel...?!
Už ani nevím, jak jsem se z nemocnice dostala. Ale nějak jsem se probrala ze záchvatu paniky ve svém bytě. Nevím, jak jsem tam dokázala proniknout, když jsem neměla klíče a procházet lidmi ani věcmi jsem nedovedla. Snad díky mé podvědomé touze spatřit něco dobře známého, něco, čeho bych se mohla v tom šoku chytit.
Strávila jsem tam celý příští den, většinu jenom přemýšlením o své nové situaci.
Už jsem se nesnažila ji pochopit, jen jsem se s ní pomalu smiřovala. Vlastně to není to správné slovo: lepší je "uvědomovala jsem si ji". Protože smířená s ní nejsem dodnes.
Dalšího rána jsem uslyšela (?) zvuk klíče v zámku. Někdo přicházel.
Sevřelo se mi hrdlo (další poněkud nepřesný slovní obrat), když jsem uviděla své přátele. Byli tam Michelle, Thomas i Jelena. Poslouchala jsem, jak o mne mluví - jak je strašné a nečekané, že jsem mrtvá, vzpomínali na naše společné zážitky, mluvili o tom, co mi nestačili povědět...
Myslím, že v tu chvíli jsem poprvé skutečně pochopila, že svůj starý život už nikdy zpátky nedostanu. Jsem po smrti. Chtělo se mi na ně vykřičet, že nejsem pryč, že i když nejspíš jsem mrtvá, jsem tady!
Hovořili i o tom, že si na mne nechají nějakou památku. Thomas si vzal fotografii, na které jsme byli společně u moře, Jelena šálu, kterou mi darovala před několika lety a kterou jsem často nosila (moc se mi nelíbila, ale chtěla jsem jí udělat radost - to už se asi nedozví), Michelle hrníček, který jsem vytvářela a napsala na něj jména nás čtyř.
Chtělo se mi dát do breku, ale nemohla jsem.
Popadla mne zuřivost.
Najednou hrníček na stole poskočil. Všichni tři se lekli; vlastně čtyři, včetně mne. Nechápala jsem, co se stalo. Pak mě něco napadlo. Zadívala jsem se na hrnek a zkusila se na něj celou svou myslí soustředit.
Sotva o milimetr se pohnul. Ale pohnul se!
Michelle, Thomas a Jelena odešli. Zůstala jsem opět sama. Ale už jsem si nepřipadala tak děsivě osamocená a odříznutá jako předtím.
Celé dny bez přestání jsem trénovala. Neodpočívala jsem, protože jsem nemohla cítit únavu, ačkoli upínání mysli k jednotlivým předmětům mi připadalo neuvěřitelně namáhavé. Z toho jsem si však odpočinout nemohla. Jedinou možností bylo zkoušet to dál.
Ani ne za týden jsem byla schopna celkem slušně rozpohybovat malé věci a třeba je i chvíli udržet zavěšené ve vzduchu (během tohohle úsilí jsem rozbila několik skleniček).
Potom ale přišel notář s mými nejbližšími příbuznými - tetou a strýcem, s nimiž jsem se setkala asi pětkrát v životě. Nedělali si nárok na žádné věci - řekli mu, ať si s nimi dělá, co chce. Byt se základním zařízením hodlali prodat.
Tehdy jsem si uvědomila, že nebudu mít kde žít.
Žít?
No dobrá, spíše setrvávat. Ale ke svým věcem jsem se upnula. Byl to základ mé nové existence. Neuměla jsem si představit, že bych nečinně bloudila po městě a jen pozorovala dění na ulici.
Už mi došlo, jak vznikly pověsti o duších škodících svému okolí. Byli vykořeněni, vytrženi z míst, která pokládali za své domovy. A nechtěli se jich vzdát.
Bylo by hloupé se zařadit mezi ně. Ale ještě horší by bylo ztratit domov.
Po jejich odchodu mne něco napadlo.
Uměla jsem již manipulovat předměty - v minulosti by to pro obnovení "života" možná nestačilo, ale dnes ano. Proč by pro mne mělo být problémem pohybování počítačovou klávesnicí?
Na účtu jsem měla ještě nějaké peníze. Šetřila jsem si je na budoucnost, ale ta už zjevně nenastane. Určitě by stačily na zakoupení jednoho malého bytu.
Vytvořila jsem si nový e-mail a poslala zprávu strýci, že mám zájem o koupi bytu. Nabídla jsem částku o něco vyšší, než jakou hodnotu skutečně měl, abych získala jistotu.
Odpověděl, že jestli jsem si koupí skutečně jistá, prodá mi ho. Osobní setkání jsem odmítla. Asi ho to zarazilo, ale od koupě neodstoupil. Zeptala jsem se, jestli bych ho mohla zakoupit i se všemi věcmi uvnitř.
Po několika váhavých e-mailech na to přistoupil.
Zbývalo jen jediné. Poslat peníze na jeho konto - a podepsat smlouvu.
V bance jsem měla ještě starý anonymní účet. Našetřená částka jen těsně stačila. Smlouvu jsme zařídili po internetu, stejně jako komunikaci s úřady. Požádala jsem, aby mne (jakožto nového vlastníka Roye O´Reillyho) nikdo nerušil.
A tak žádná návštěva nepřišla.
Tak jsem dnes zde, u svého počítače, a soustředím se na pohybování klávesnicí a myší. Dělám to celé dny, téměř bez přestávky. Jedině když se počítač přehřívá, nakrátko ho vypínám. V takových chvílích mne pak trýzní vzpomínky a neodbytné myšlenky, kterým se nemohu vyhnout, protože má mysl pracuje bez ustání. Může mít duch zdravý rozum? Jestli ano, pak počítač je to jediné, co mi pomáhá si ho udržet.
Vlastně občas také čtu. Ale tenké stránky se mi obracejí špatně. Stále nevím, jak to dělám, jen jsem za tu schopnost vděčná.
Mám pocit, že uplynuly roky - a přitom to není ani pět měsíců. Mé vědomí během té doby pracovalo déle než za několik let normálního života. Ani chvíle oddechu.
Musím se soustředit na něco, co mi nedovolí propadnout úplnému zoufalství. Tak si buduji nový život. Fiktivní, jistě, ale něco jako život to je.
Stala jsem se členkou mnoha internetových diskusních klubů, na různé stránky jsem posílala své názory na všechny možné věci, během několika týdnů jsem se naučila francouzsky a čínsky. Vlastně mám teď celý svět na dlani.
Mohu si povídat se skutečnými lidmi, snažit se prosadit některé věci, na které jsem dřív neměla čas; začala jsem si vést i fiktivní blog, v němž se jmenuji Jeanne Taleová, je mi dvacet osm a jsem profesorkou cizích jazyků, a shromažďuji v něm informace, které sbírám po celé síti a překládám do angličtiny.
Řekla jsem si, že když nemohu žít já, jiní by tu možnost mít měli. Na mé stránce se můžete dočíst o hladomorech, konfliktech, nemocích a způsobech, jak je možno tomu zabránit... Ale i mně samé to připadá jako marné úsilí. Když je člověk naživu a má, co mu stačí k životu, o natolik vzdálenou bídu se moc nezajímá. Ani mě to dřív nezajímalo. Mám teď i docela jiný názor na války - ano, jsou kruté a zbytečné, ale jestli vědomí "žije" dál a většinou se dostane někam pryč, nezůstane zde... pak není umírání tak strašné.
To jsem tam samozřejmě nenapsala.
Včera mi přišel e-mail s pochvalou za činnost v organizaci bojující proti drogám. Přišlo mi to směšné. Ani nevědí, že de facto neexistuji.
Sledovala jsem pořad o lidech závislých na počítači. Většinou na hrách. Vydrželi u nich celé dny, byl to jejich svět. Tam byla jejich osobnost, mezi mnoha z neskutečných postav. Je to zvláštní paradox. Mají toho tolik zajímavého kolem sebe, ale zavrhnou to.
A já... nejsem naživu, ale mohu prostřednictvím počítače aktivně ovlivňovat svět.
Je to zvláštní svět, v němž někteří živí lidé vlastně nežijí a neživí mohou pro ostatní žít.
Když už jsem nemohla udělat nic pro sebe, snažila jsem se pomoci alespoň jiným lidem. Nemyslím, že je to nějak výjimečné nebo chvályhodné. Vlastně tím pomáhám i sama sobě, protože je to jediný smysl mé existence. Něco mě zaměstnávat musí. A doufám, že mi to ještě nějakou dobu vydrží, jinak... z toho zešílím.
Mám štěstí. Žít jen před třiceti lety, nemohu dělat vůbec nic. Byla bych vězněm vlastního vědomí, neschopná komunikovat s dalšími lidmi, aniž bych je k smrti vyděsila. Jsem za to vděčná. Ale stejně jsem nešťastná.
Začínám sepisovat svůj příběh, protože... vlastně ani nevím proč. Je to další činnost. Trochu mě to uklidňuje.
Opravdu už uplynul rok od mé smrti? Připadá mi nemožné, ale podle data je to tak. Nedávno jsem vyhledala na chatu Thomase a chvíli jsme si povídali. Představila jsem se mu jako Jill. Když napsal, že mu připomínám dávnou kamarádkou a že by se se mnou chtěl sejít, odpojila jsem se.
Vím, že mohu udělat ještě leccos, ale už se to nedá snášet.
Umím dvacet různých jazyků. Jsem členkou více než dvou set organizací. Píši si s lidmi, radím jim, nezávazně komunikujeme, ale není to skutečný život. Nevím, jak z toho pryč. Bojím se, že to nevydržím. Myslela jsem, že si zvyknu, ale to není možné.
Příliš mnoho jsem toho nestihla! K čemu je takovýhle "život", když člověk nemůže nic skutečně prožít? Je to vězení. Nemohu ven a jen se propadám stále hloub. Na internetu získávám stále větší vliv, ale co z toho doopravdy mám - kromě toho, že existuji? Když existovat nechci...
Již za svého života jsem občas jen tak uvažovala o nesmrtelnosti. V literatuře i filmu se s ní člověk setkává neustále. Mnoho lidí po ní touží. Já jsem mezi ně ale nikdy nepatřila.
Myslím, že mohu klidně existovat další tisíce nebo miliony let. Ta možnost mě děsí.
Zažila bych bezpočet různých vědeckých objevů, změn v lidské kultuře, úžasných událostí... ale v jakém časovém rozpětí? Jednu, dvě za rok? A co zbytek té doby - přežívala bych?
Ještě za svého života jsem si myslela, že zažiji lásku, budu mít rodinu, zestárnu, budu vzpomínat na své zážitky... Nemůžu se té vize zbavit. Nesnáším sebelítost, ale těžko ji potlačit.
Nejsem už člověk. Jsem pouhá myšlenka. Vydávám mentální námahu na manipulaci s věcmi i přemýšlení, ale co zůstalo z té dřívější Jeanne Thompsonové? Ta nechtěla zažít osidlování vesmíru, natož jeho tepelnou smrt. Chtěla jen obyčejný lidský život, který jí byl odepřen.
Nevím, jak se to podařilo. Byla jsem z toho možná ještě víc překvapená, než když se to přihodilo naopak. Ocitla jsem se znovu v nemocnici, na místě, kde moje bývalé já zemřelo. Dokonce jsem i poznala lékaře, který tehdy pronesl: "Je konec."
Skoro nic se tam nezměnilo. Bylo to zvláštní. Vedena nějakým neznámým popudem, vydala jsem se po chodbě dál a výtahem o patro výš. Teprve na cedulce uvnitř kabiny jsem si přečetla: ARO, hematologie, onkologické oddělení.
Sice nevím, jak jsem se tam dostala, ale vím proč. Uprostřed tolika lidí bojujících o život, na místě, kde se rozhodovalo o osudech mnoha jednotlivců i rodin, jsem si po dlouhé době připadala bezvýznamná a mé trápení uboze malé.
Podivné. Prostřednictvím své činnosti na internetu jsem se snažila zmenšit utrpení spousty lidí, na dálku změnit životy alespoň některých z nich. Zabraná do plnění tohoto cíle, zapomněla jsem, jak toto utrpení vypadá ve skutečnosti. Stalo se jen čímsi nehmotným, častým slovem bez jasného obrázku.
Pomalu jsem procházela uličkami. Cítila jsem smutek. Doufala jsem, že tito lidí buď přežijí, nebo neskončí tak jako já. Ale můj úděl už mi nepřipadal tak nesnesitelný. Můj byt už se také nestal klecí. Měla jsem naději.
Pohled na zubožené pacienty mi paradoxně dodával sílu. Zastavila jsem se u pokoje s číslem osm. Dne osmnáctého srpna 2008... vybavilo se mi. Stiskla jsem kliku.
Uvnitř byla dvě lůžka, ale jen jedno z nich obsazené. Od dveří jsem neviděla, kdo na něm leží. Svými těly jej zakrývali dva lidé sedící u něj. "Budeš v pořádku, May..." zaslechla jsem tichý ženský hlas. Nějaký muž doplnil: "Za pár měsíců s námi zase pojedeš k moři. My všichni společně. Nebude to krásné?"
Na chvíli se odmlčeli. Pak žena potichu řekla: "Už spí. Půjdeme." Pomalu se zvedli a vyšli ke dveřím. Spatřila jsem malou dívku na nemocničním lůžku. Mohlo jí být sotva pět let. Byla strašně bledá, měla pohublé propadlé tváře a řídké vypadávající vlasy. Dřív musela být moc hezká. Nyní byla napojena na celou řadu blikajících a pípajících přístrojů a na kapačku.
Rodiče se zastavili hned za dveřmi.
"Nevím, jestli to přežije," řekla žena zlomeným hlasem. Muž ji objal. "Já také ne. Musíme být silní. Ale záleží to především na ní. Lékaři říkají, že má... minimální šanci. Musíme se na to připravit."
"Ale ona je bojovnice." Žena bojovala se slzami.
"To je. Ale na tu nemoc možná nemá. Budu se za ni dál modlit, ale..." nedokázal dokončit větu.
Odešli.
Zůstala jsem v pokoji a přešla k posteli. Nejasně jsem vnímala přítomnost té dívky jako nějakou změnu ve svém okolí. Už dávno jsem nebyla tak nablízku něčemu živému.
Zadívala jsem se na ni blíž. Nyní matné a zacuchané zbytky vlásků musely být krásnou plavou kšticí. Živě se mi vybavila vzpomínka na vlastní fotografie z dětství. Mohla mi být podobná.
Moji rodiče. Nevzpomněla jsem si na ně od vlastní smrti... Oba zemřeli už před lety. Rakovina a infarkt. Nemyslela jsem si, že ještě dokážu cítit skutečnou bolest. Proč se nemohu rozplakat? pomyslela jsem si se vztekem. Stolek vedle postele se rozkýval.
Dívka se probrala. S námahou otevřela oči. Světle modré. Jako bývaly moje.
Pohnula ústy. Zdálo se, že jí to dělá potíže. "Kdo jsi?" řekla tak tiše.
Otočila jsem se v domnění, že přišel někdo, koho jsem si zabraná do vzpomínek nevšimla. Ale kromě nás dvou byla místnost prázdná. Znovu jsem pohlédla na děvče.
"Přece ty."
"Já?"
"Ano."
Podařilo se mi překonat úžas, že mne vnímá. "Jsem Jeanne."
"Já jsem May." Slabounce se usmála. "Proč jsi přišla?"
"Nevím," povedlo se mi ze sebe vysoukat. "Jak to, že mi rozumíš? A že mne vidíš?"
"Jaké to je?" zeptala se. Až teď jsem si všimla, že už rty nepohybuje.
"Jaké je co?"
"Zemřít."
"Proč to chceš vědět?"
"Já umírám." Upřela na mne děsivě klidný pohled.
"Tak proto... proto mne vidíš?"
"Možná ano." Usmála se. "Já nevím. Tak jaké to je?"
Panebože, co jí mám povědět?! Že je to strašné? Nebo že přijde do nebe a bude šťastná? Mám jí lhát, aby cítila klid alespoň posledních pár dní a pak byla zklamaná a nešťastná, nebo v ní vyvolat smutek už nyní?
"Ty nezemřeš," řekla jsem.
"Proč ne?"
"Protože já ti to nedovolím."
"Nemůžu už dál žít. Všichni si to myslí. Doktoři i moji rodiče. Cítím jejich myšlenky."
"May... na nich nezáleží. Ty musíš vybojovat tuhle bitvu."
"Ale Jeanne..." stále se tak znepokojivě usmívala. "Copak ty jsi měla možnost bojovat?"
Zaskočilo mne to. Pořád jsem si připadala jako v neskutečném snu. Mohou mrtví snít?
"Tak Jeanne... Já vím, že to nešlo. Ani já nemohu."
Nevím, co se to ve mne tehdy probudilo - jakýsi vzdor, nesouhlas s jejími slovy. Nikdy jsem nevěřila na osud ani nemožnost volby. "To, že jsem nemohla já, přece neznamená, že ani ty nemůžeš! Možná jsem mohla, ale nedokázala jsem to! Jedno vím jistě - nepustím tě!"
"Proč to děláš?"
Zamyslela jsem se. Vážně. Proč to dělám? Nikdy v životě jsem nic skutečně nedokázala. Nedostala jsem k tomu příležitost. Celou tu nesnesitelnou dobu mi to připadalo jako hrozná nespravedlnost. Teď, když jsem cosi dokázat mohla, nemohla jsem tu možnost odmítnout.
A May si zasloužila žít. Nevím, proč mě tak zasáhla právě ona. Připadala mi výjimečná. Ona mne vnímala. A cizí myšlenky. Já jsem to nedokázala; možná ale jen proto, že jsem prostě byla příliš překvapená... a zemřela moc rychle.
Cítila jsem, jak se spojení mezi námi vytrácí. Už se smířila s odchodem. Ale já ne. Přístroje začaly zběsile pípat. Svítící čára na displeji se narovnala. Pípání se změnilo v jediný táhlý zvuk.
Znovu jsem prožívala chvíle vlastní smrti. Ve vzpomínkách, ale tak jasně, jako by se to právě odehrávalo. Ležela jsem tam. Tentokrát jsem už věděla, co se děje. A zabojovala jsem. Silou vůle jsem se vrátila do bezvládného těla na operačním sále a otevřela oči.
Byla jsem v nemocničním pokoji. Cítila jsem se mnohem silnější. Veškerou svou myslí, vlastní existencí, jsem se upnula k životu May.
Do pokoje přibíhali lékaři. Vše jsem sledovala jako ve zpomaleném filmu.
Zastavilo se jí srdce. Použili elektrošoky.
"Nemá to ce-" začal jeden z nich, když šokovaně zmlkl.
Čára se znovu zvlnila. Pípání se ustálilo.
May otevřela oči. Ve skutečnosti, ne v mých představách. Lékaři se kolem ní ohromeně shromáždili. "Chci vidět své rodiče," řekla jasně. V očích jí zazářila jakási jiskra.
Ten, který kdysi konstatoval mou smrt, se užasle rozesmál. "Samozřejmě! Hned je přivedeme! Budou mít velikánskou radost!"
May se posadila. "Děkuju ti, Jeanne," zašeptala. "Teď už to vím."
"Kdo je Jeanne? Žádná žena tu není."
Dívenka se tajemně usmívala.
Byla jsem si jistá, že jsem jí dodala potřebný impuls. Možná potřebovala jen naději. Jistotu, že někdo před ní to už zvládl. Já ano - na druhý pokus. Možná to byl osud. Nikdy jsem na něj nevěřila.
Ale ani na duchy. Každopádně...
Dokázala jsem to.
Můj byt je podivně tmavý a prázdný. Obrazovka počítače ho slabě osvětluje. Narychlo teď píši nové řádky. Nevím, co mne zase přeneslo zpět.
Už to není vězení. Ani domov. Je to místo, které musím opustit.
Předtím jsem toužila, aby nastal konec, ale nikdy jsem se pořádně nesmířila s vlastní smrtí. Až nyní. Někdo jiný bude žít, zatímco já odejdu. To bylo spravedlivé. Cítila jsem, že May svou šanci využije, že její život bude prospěšnější, než by byl býval můj. Možná tomu prostě chci uvěřit; z nějakého důvodu jsem si ale skutečně jistá.
Nevím, z čeho pramení má jistota, že se s tímto světem loučím. Ještě mnoho toho nevím. A uchovávám si naději, že část z těch tajemství později rozluštím - a část mi zřejmě zůstane navždy skryta.
Rozmazává se a tříští. Jakoby na tisíc kousků. Už to přichází... Vír barev, mozaika z milionu střípků...
Sboh--...
Ctrl+S
Ctrl+P
< >
< >
< >
< >
< >
 
 t;
< >
< >
< >
< >
 

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4101

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.